Život Vlčí Princezny~

XII.

Kolem nás se zjevili čtyři černí vlci, ale vypadalo to, že se nechystali zaútočit. Jako by čekali na něčí rozkazy.

,,Vydejte nám princeznu a my vás necháme jít!" Z hloubi lesa se ozval neznámí mužský hlas. On sám však nebyl vidět.

,,Nikdy!!" křičel Erik a sevřel meč ještě pevněji.

,,Já chci pouze ji. Vy pak budete moci odejít v klidu a pořádku. Jen my ji vydejte." Proč mě? A co ode mě vůbec chtějí? Nechápu.

,,Jen přes naši smrt!!" To jsem nechtěla slyšet. Nemám ráda, když za mě někdo pokládá život. A když už, tak ho položím já za všechny.

Najednou jsem začala cítit horkost celého těla. 'Co se to děje?' Cítila jsem, jak mi krev přímo pulzovala celým tělem. A pak přišla bolest. Bolest tak silná, jakou jsem nikdy nezažila se postupně přesouvala do všech částí mého těla. Má kůže se měnila v krásnou, čistě bílou srst a má hlava se změnila ve vlčí podobu. Nakonec jsem se proměnila v bílou vlčici.

Matka a ostatní se ode mě trochu vzdálili, ale nepřestali hlídat černé vlky.

,,Jak se to stalo?" Nevěděla jsem jak, ale teď jsem měla silnější mysl, lepší zrak a čich. I sluch byl lepší. Každý dech jsem slyšela tak silně, jako by mi někdo dýchal přímo na krk.

,,Chyťte princeznu, ale nezraněnou!" křičel muž z lesa. Já jsem však zbystřila a nakonec jsem se rozběhla takovou rychlostí k místu odkud šel ten mužský hlas.

Někdo přede mnou utíkal až mi nakonec i utekl, ale dokázala jsem ho odehnat od matky a ostatních. ,,A teď ti zbylý vlci." Běžela jsem zpátky, ale... Vlci nikde. Jen tři bílí a jeden šedobílí vlk.

Matka stála u koní a když mě spatřila, hned se rozběhla mým směrem a objala mě.

,,Dcerunko. Ty jsi to dokázala. Jak? Pověz, jak jsi se proměnila bez měsíce?"

Mé tělo se změnilo nazpět do lidské podoby a zjistila jsem, že jsem... Nahá?!

,,Otočte se!" matka mi podala deku z pikniku a zakryla mě. ,,Už jsi v bezpečí." pravila matka. ,,Víš...Já nevím. Jen jsem myslela na to, že nikdo za mě nesmí položit život, ale pouze já mohu za všechny. A pak se to stalo."

Matka mě s Erikem a ostatními dopravila zpět na hrad. Nikdo cestou nic neřekl. Po příjezdu na hrad jsem se vydala do své komnaty a matka odložila dnešní plány na zítřek. Dnes se stalo asi něco co nikdo nečekal.

Služebné mi nasadily lehké šaty, vlasy mi upravily do drdolu a místo střevíčků mi podaly baleríny. Dívky jsem pak pustila, aby si dělaly vlastní práci co potřebobaly a já si sedla na balkon.

,,Mohu dále?" Ve dveřích stál Erik a po mém kývnutí se vydal ke mně. Chvilku tam stál mlčky a já pozorovala krásu, kterou jsem viděla.
,,Není to krásný výhled?" Ta otázka se hodila, aby se rozvedla naše konverzace. ,,Jistě. Je to krásný pohled na naše údolí." Pak se ale Erik postavil za mě a jednu ruku mi položil na rameno. ,,Jsem rád, že jste v pořádku. Slíbil jsem Vaší rodině, že Vás ochráním a stanu se osobním strážcem. Doufám, že Vám to nevadí, že jsem se tak rozhodl?"

,,Právě naopak. Jsem ráda, že to jste vy a ne nikdo jiný."

Jeho ruka sjela pomalu na záda, ale náhle někdo zaťukal. Erik se postavil do pokoje k mé knihovně a já došla pomalu ke dveřím.

Za nimi se zjevil někdo, koho jsem nechtěla za ten dnešek ani vidět.