Život Vlčí Princezny~

V.

Pomalým krokem já a můj bratr jsme se přibližovali k vysoké bráně od hradu. Ten byl celý bílý s šedými sloupy a ornamenty. Vlajka, která vlála na nejvyšší věži byla černá s bílou hlavou vlka sedícího vedle člověka.

,,Jak dlouho existuje náš rod?" Byla jsem zvědavá, kam až sahala naše historie. A zvědavost byla moje silná stránka.

,,No...to si teď z hlavy nevybavím, ale z hodin dějin mi utkvělo v paměti, že je to více, jak tisíc let, kdy se objevili první známky našeho rodu. Profesor se zmínil i o první vlčí královně. Ta se ujala všech, co se měnili, jako ona sama, v krásné bílé vlky a s nimi se odebrala do ústraní, daleko od lidí. A tímto vznikly vesnice a později i malá města, kde lidi museli svoji proměnu ovládnout a nebýt tak spoutáni silou měsíce, kdy se naše lidská těla změnila ve vlčí." Karla bych mohla poslouchat celé hodiny a nepřestal by mě bavit. Jeho hlas byl milý, klidný a tak tichý a zároveň i tak nahlas, že ho uslyší i ten nejvíce špatně slyšící člověk na světě.

,,Princi." K mému bratru přiběhl jakýsi mladík v černobílé uniformě se znakem, který byl i na vlajce, která vlála na nejvyšší věži hradu. Mladík měl krátké bílé vlasy, snědou pleť a oči černé, jako hluboká noc. Byl vysoký asi jako já, což je 160cm, takže to byl prcek. ,,Shání se po Vás král s královnou. Dozvěděli si zprávu, že se našla jejich dlouho ztracená dcera a naše princezna." Karl se usmál a podíval se na mě, což udělal i ten mladík. Chvilku mě propaloval svýma modrýma očima. A pak mu došlo kdo doopravdy jsem.

,,O...odpusťte prin-"

,,Pšššt! Nechci, aby to někdo věděl. Nejdříve ji musí spatřit její rodiče, tedy král a královna. A pak by měli tuto zprávu vědět zbylý lidé našeho království. Rozumíš?"

,,Jak si přejete, princi."

Po krátké konverzaci mě bratr zavedl za obrovské, šedé dveře do nitra hradu. Chodby měly vysoký strop a stěny nebyly bílé, jako z venku. Byly ze světlého dubového dřeva a místy i břízy. Na stropech nebylo nic. Pouze na každém rohu se objevila malá smyčka, která vedla dále po chodbách, jako tkanička od bot.

,,Líbí se ti to tu?" Kdybych měla slov, tak určitě má ústa vysloví. Ale zmohla jsem se na pouhé přikývnutí. ,,Tam ty velké bílé dveře na konci chodby vedou do trůního sálu, kde tě budou rodiče čekat. Zamiluješ si je hned, jakmile je poznáš."

Došli jsme k těm velkým dveřím. Cítila sem nervozitu a jak můj hlas se ztrácí někde v tichu a prázdnou. Ale určitě se ztrapním. To bych jinak nebyla já.

,,Princ Karl!" vykřikl někdo za dveřmi a ty se na to pomalým pohybem otevřeli. Mé nohy se nechtěli ani pohnout. Karl mě však držel stále za ruku a tak jsem pomalým krokem vyšla vstříc osudu.

,,Karle, synku." Mladá žena s nepatrnými vrásky v obličeji, proběhla k bratrovi a objala ho. Ale král nebyl nikde vidět.  'Možná má jednání.' Rozhlédla jsem se po obřím sále a všimla si, že se nacházíme v trůním sále. Od velkých dveří, kterými vstoupil bratr a já, vedl po zemi až ke dvoum trůnům z mramoru. Stáli na menším stupínku s několika schody. Vypadalo to majestátně.

,,A kdo je ta dívka?"