Kapitola 8. Příčná ulice

108 11 13
                                    

Bezesná noc, která Lily doprovázela po celý její spánek, byla náhle přerušena nepříjemným drnčením, onoho budícího plecháčku. Lily ho pobuzeně zaklapla a protáhla se. Za těch pár hodin spánku se jí na hlavě vytvořilo hnízdo a oči měla skleněné a lesklé. Chvíli jen tak seděla, oči měla zavřené a přemýšlela, jestli už je pondělí, nebo teprve sobota. Za chvíli se otočila k jejímu psacímu stolu, na kterém měla kalednář a kde si pravidelně odškrtávala dny do konce školního roku. Jelikož byl odškrtnutý pátek a sobota byla stále bez rudého křížku, znamenalo to jediné: ,,Dneska jdu na Příčnou ulici!" zavřeštěla a vyskočila z postele. Plechový budík spadl na zem, jak prudce trhla peřinou a celým jejím pokojíček se rozezněl nepříjemný randál.

,,Notak! Sklapni už!" Lily se snažila budík vypnout, ale on vzdorovitě hrčel dál. ,,Ty budíku pitomej!" Lily ho hodila na postel a snažila se ho umlčet polštářem; budík vesele vyhrával své budící křehotání dál. Nakonec to vzdala, nechala budík pod polštářem a ještě přes něj hodila peřinu.
Za tlumeného randálu se Lily převlékla do něčeho společensky vhodnějšího než byla noční košile a za stálého prozpěvování zamířila dolů.

,,Příčná ulice! Příčná ulice!" prozpěvovala mezitím co seskakovala shody. Zamířila do kuchyně, proběhla kolem Petunie, která se nimrala ve své ovesné kaši a posadila se hned vedle ní. Pan Evans jako obvykle pročítal noviny a reptal snad nad každým odstavcem, který ti lidé povětšinou tak pracně vymysleli a poté sepsali a u toho sypal cukr na ubrus.
,,Příčná ulice! Příčná-" ,,Už toho nech!" zchladila ji Petunie a poté znovu začala převalovat kaši na druhou stranu misky.
Lily se jen trochu ušklíbla a sama se pustila do své snídaně, ovšem stále pozorovala náramkové hodinky pana Evanse a snažila jejich běh tím pozorovaním nějak urychlit.

Jak se ukázalo, pan Evans skutečně chtěl dodržet slovo, takže okolo půl deváté popadl svou pracovní aktovku, líbl paní Evansovou a vyrazil někam pryč. Jak se Lily domnívala, pravděpodobně jel navštívit svého bratra, strýce Bena.

Petunie za chvíli také zmizela neznámo kam, takže v kuchyni zbyla už pouze Lily a paní Evansová. Lily se chtěla ještě trochu poupravit, takže po chvíli už i ona vstávala od stolu a mířila si to do svého pokoje.
Stáním před zrcadlem a přemýšlením co si na sebe vezme, mohla strávit klidně i hodinu. Nakonec nad tím mávla rukou, že stejně na sobě bude mít bundu, takže je úplně jedno co si na sebe vezme.

Ručičky na budíku, který svou budící ódu už vzdal, se blížily k desáté hodině ranní, což by byla za jiných okolností dokonalá doba na vstávaní. Ovšem Lily ležela na posteli, nohy měla opřené o stěnu, počítala malé prasklinky a hlavně vyčkávala.
Už jenom jedna hodina. Notak Lily, to vydržíš. Musíš to vydržet!
Promlouvala sama k sobě, když už nejméně desetkrát za sebou napočítala stejný počet prasklinek, a tedy sedm.

Už jenom padesát pět minut! To je přece chvilka, ne?

Jupí! Už jen čtyřicet minut! Už jen chvilku!

Ale notak! Třicet devět minut, vždyť to jsou už věky co tady jsem.

Jenda dvě... už dvacet minut jen!

Prosím! Ať už jenom pět minut... sedmnáct!

Když zbývala necelá čtvrt hodinka, byla už Lily dávno dole, nabalená jako sněhulák. Paní Evansová si zrovna zapínala knoflíky od elegantního dámského kabátku, když někdo zabouchal na dveře.
Lily nečekala a rychle otevřela.
Znovu před ní stála ta drobná žena s blonďatými vlasy, pláštěm a šálou až k zemi.

Lily Evans year 1.Kde žijí příběhy. Začni objevovat