AMETYST z Attilanu (Avengers, Spiderman FF)

6. Proč to houká?

Cestou k panu Starkovi, Peter pořád mluvil a snažil se o Happyho pozornost, v čemž mu vadila vysouvací stěna v autě. Vzhledem k tomu že ja a Happy jsme spolu nemluvili, šlo Petera trochu slyšet, a tak Happy pustil rádio. A hrálo opravdu hodně. Hrála zrovna Taylor Swift, tu písničku jsem znala. Happy si jí zpíval, byli tam i náznaky tance. Nedalo mi to a přidala jsem se k němu, zpívala jsem, tančila jsem, mám vážně ráda hudbu.

A už jsme přijížděli k cíli. Byla to obrovská a moderní budova.... A já musím kvůli tomu pavoukovi bydlet v ošuntělém paneláku (ach..jo..). V duchu jsem si řekla "wow", jiná reakce pro mě v tu chvíli nebyla možná, ta budova byla nádherná. Happy zaparkoval a vystoupili jsme z auta. Šli jsme směrem ke vchodu dovnitř, já jsem šla velmi pomalu, protože jsem se kochala tou budovou. Happy a Peter šli přede mnou, očividně tu nebyli poprvé. Chlapci prošli normálně dovnitř, ale ve chvíli kdy jsem byla v úrovni dveří, začaly šíleně houkat. Moje citlivé uši, kdyby mohli, tak by plakaly. Své ruce jsem držela u uši a snažila jsem se, abych to neslyšela. Ani nevím proč, ale začala jsem křičet. Což vyvolalo jistou reakci mého těla, kterou jsem neměla v plánu. Vytvořila jsem jistou fialovo modrou energickou kopuly kolem sebe a nakonec se začala zvětšovat rychlosti světla. Vybila jsem tím všechny okna, které byli 50 metrů ode mě. Happyho auto skončilo na střeše. Happy, Peter a nějací zaměstnanci padli na zem. A to hrozné houkání skončilo... uf... Pak jsem začala omdlévat a taky jsem začala padat na zem, ale poslední, co jsem viděla, bylo že se ke mě Peter rozbíhá, aby mě chytil...

... probouzím se, vidím veliké světlo, které mi svítí do obličeje. Přimhouřila jsem oči. Hlavou se mi honilo, že to byl celou dobu sen, že se z laboratoře nikdy nedostanu. Zničehonic někdo tím světlem uhne...

Tony: Už jsi vzhůru? Docela jsi mě naštvala. Víš kolik stojí udělat nová okna?

Ametyst: Moc se omlouvám... To to houkání. Pomoc! Proč to houká? Přestaň!

... uznávám byla jsem trochu mimo...

Tony: Na tady máš sklenici vody, posaď se.

...tomu jsem rozuměla, sedla jsem si, vzala jsem si skleničku s vodou a napila jsem se...

Tony: Nemusíš si to dávat za vinu, Ametyst. Zapomněl jsem, že máš v sobě ty čipy.

... na těch čipech, co mám v sobě, aby mě kontrolovali jestli jsem v pořádku, se Stark podílel na výrobě. Alespoň vím proč to začalo houkat. Ještě chvíli jsem jen tak seděla...

Tony: Tak, jo ukážu vám vaší novou výstroj...

... já stále seděla a pouze jsem se koukala doprava, kudy Tony vedl Petera k jeho obleku...

Peter: Ooooo.... Můj bože. To vypadá skvěle. Co všechno, to umí?

Tony: Má to všechno...

... řekl hrdě...

Peter: Toustovač?

Tony: Ne, nemá to toustovač, k čemu by ti byl toustovač?...

... řekl a zavrtěl hlavou. Peter se hned začal oblékat do nového obleku...

Tony: Ametyst, tady je tvůj...

... zmáčkl tlačítko a obrátila se stěna přede mnou. A byl tam můj oblek. Ta stěna byla efektivní, ale ten oblek se mi popravdě moc nelíbil.

Ametyst: Pane Starku.... Nechci být zlá, ale vypadá to jako oblek pro cirkusáka s různými zařízeními.

Tony: To na těch rukách jsou lasery...

Ametyst: Já dokážu samovolně střílet paprsky, nepotřebuji nějaké zařízení, co je bude střílet za mě. Od vás potřebuji, aby to bylo lehké, ať se mi dobře lítá a ať to propustí mojí magickou energii.

Tony: Dobře, ještě se na to kouknu.

... řekl uraženě. Oblek Podle mých představ byl hotový za půl hodiny. Mezitím jsme se bavili o tom nedorozumění. Z pána Starka jsem dostala, že věděl, že o mě Parker nemá věděl, ale že mu přišlo lepší, že o sobě budeme vědět.

Čas se začal schylovat k odjezdu. Rozloučili jsme se s Tonym. Měla jsem z toho příjemný pocit, i když jsem tam způsobila obrovskou spoušť. No... Peter byl nadšený z Tonyho a z obleku jako dítě. Sice Parker působil hloupě, ale bylo to svým způsobem roztomilé.

Nasedali jsme do nově připraveného auta, to staré by moc neujelo. Napadlo mě, že bych jsem se mohla oficiálně seznámit s Parkem. No... když už jsme ti "parťáci". Sedla jsem si za ním dozadu...

Ametyst: Tak, teď už oficiálně. Já jsem Ametyst... Lister....Jo, Ametyst Lister.

... řekla jsem to opravdu nejistě.

Peter: Peter Parker.

...taky to bylo docela zmatené, ale alespoň si uvědomil že má příjmení ne, jak já. Podali jsme si ruce, což k našemu věku asi neodpovídá, ale co už. Následovalo trapné ticho, až pak..

Peter: Ten výbuch na té základně byl hustý. Sice děsivý, ale hustý.

Ametyst: Díky.

... řekla jsem nejistě, ale s úsměvem. Pak zase chvíle ticha...

Peter: Takže ty se mnou budeš chodit do třídy?

Ametyst: Jo, ne že by to byl můj nápad...

...oba jsme se usmáli.

Peter: Jestli, chceš můžeš si se mnou sednout do autobusu, asi nikoho ještě neznáš.

Ametyst: Děkuji za nabídku, ale mě do školy poveze Adam. Jestli chceš vezme tě taky.

Peter: Kdo je Adam?

...o...o...ou. Sakra, co teď?...

Ametyst: Můj.... Táta?

Peter: Jo, dobře tak v 7:45 na parkovišti?

Ametyst: dobře.

...zase chvíle ticha. No, poprvé mluvím s vrstevníkem, myslím že si vědu dobře..... co si nalhávám je to trapný...

Peter: Proč svému tátovi říkáš jménem?

...musel se zeptat, že??..

Ametyst: Jsme poměrně moderní rodina, rodiče nechtěli, ať jim říkám mami a tati.

... Dobře já. To znělo přesvědčivě...

Peter: Tak to je fajn

... vlastně ani nevím, proč jsem mu lhala. Asi protože jsem chtěla zapadnout. Je to docela nefér, já vím že je Spiderman, ale on neví že jsem z Měsíce, že to všechno je velká lež..

Ahoj, trošku delší, ale snad bavila 😉.