You don't know anything ✓

43.

„Tatí, že mi koupíš tohle,“ ozvala se malá Miyun, když jsme byli v supermarketu. Já tlačil vozík a Jimin bral věci, které byly napsané na seznamu.

„Promiň zlatíčko, tohle ti nekoupím. Mohlo by tě po tom bolet bříško, víš? Ale můžeš si vybrat z těchto přesnídávek,“ ukázal jí dvě kapsičky, které byly plné jakési ovocné hmoty, určené pro děti. Každá ale nesla jinou příchuť.

„Jahoda!“ zakřičela nadšeně, když jí Jimin řekl obě možnosti. S úsměvem dal položku do košíku.
„Stejně vezmu obě,“ šeptl mi do ucha a hodil do košíku i druhou kapsu.

Takhle to pokračovalo několik desítek minut, když jsme se blížili k pokladně. Probíhalo to podobně, jako před týdnem, jenom se změnou, že jsem Miyun položil na zem a pomohl Jiminovi vyložit obsah vozíku na pás. Každý si potom dal na záda jeden batoh a vyšli jsme zpátky přes park do Jiminova domu.

„Jenom to tu polož a jdeme. Ještě je brzo a Miyun chce do parku. To zvládneš ne?“ oznámil mi Jimin, když jsme se ocitli v kuchyni, kde jsem, jak už řekl Jimin, položil batoh na linku a šel se znova obout.

„Ne. Já chci, aby mě za luku dlžel stlejda Yoongi,“ slyšel jsem, jak před vchodem křičí na Jimina Miyun.
„Ale pokud nebudeš hodná, tak tě nikdo za ruku držet nebude, mladá dámo,“ argumentoval Jimin.
„Stlejdo, že jsem hodná?“ zeptala se mě, jakmile mě uviděla.
„Ta nejhodnější,“ řekl jsem a podal jí ruku, kterou hned přijala. Ještě na Jimina nezapomněla vypláznout jazyk.

„Díky za pomoc,“ řekl ironicky Jimin.
„Zpanikařil jsem,“ obhájil jsem se. Vážně jsem v tu chvíli nevěděl, co dělat. Jenom mávnul rukou a usmál se.

Šli jsme tedy do parku. Miyun si hrála na pískovišti a já s Jiminem seděl na lavičce a povídali si.
„Kdy máš vlastně narozeniny?“ zeptal se Jimin.
„Devátého března, proč?“
„Cože?! Vždyť to bylo před pěti dny!“ vykřikl Jimin.
„A co? Jsou to jenom čísla, Jimine,“ snažil jsem se ho upokojit.
„Nejsou to jenom čísla. Vždyť tím slavíš svoje narození,“ Kéž bych se nikdy nenarodil. Problesklo mi v hlavě.
„Ne, že teď budeš vymýšlet oslavu. Je stejně už pozdě. Navíc to, že to nevíš, má svůj důvod,“ upozornil jsem ho.
„Jaký důvod?“ zeptal se hned.
„To je jedno. Prostě si nepřeju, aby jsi něco chystal, rozumíš?! Jin mě upozornil, že se o něco pokusíš, až to zjistíš. Nechci žádné dárky, dort, oslavu, nic! Rozumíš tomu?“ neřval jsem. Mluvil jsem pomalu, potichu ale důrazně. Kdyby to šlo, v očích by byly plameny. Musím se upokojit.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vystrašit.“ odtáhl jsem se od něj, když jsem viděl jeho výraz, ve kterém byl strach. Hlavu jsem si schoval do dlaní a snažil si zklidnit svoje vzpomínky, které vyplouvaly na povrch.
„V p-pohodě,“ slyšel jsem Jimina, jak se mu třepe hlas. Narovnal jsem se a přitáhl si ho do objetí.

„Vážně se omlouvám. Nedokážu to ovládnout. Když někdo předhodí téma 'moje narozeniny', stoupne mi tlak a jsem nepříčetný.“
„Hádám, že je to kvůli tomu, co se ti stalo kdysi.“
„Přesně. Nebude ti vadit, když se půjdu na chvíli projít? Potřebuji se uklidnit.“
„Klidně běž. Počkáme na tebe,“ usmál se a odtah se ode mě.
„Budu tady poblíž. Budu se snažit, ať na mě vidíte,“ zvedl jsem se a odešel do jiné části parku.

Sedl jsem si na lavičku tak, abych viděl na Jimina a on na mě. Sedí na pískovišti a hraje si s Miyun. Z dálky to mohlo vypadat, že je pozoruji, ale myšlenkami jsem byl úplně jinde. Měl jsem na sebe zlost. Byl jsem naštvaný, že se nedokážu přenést přes mojí minulost. Vždyť to bylo už tak dávno. Tak moc bych chtěl na to všechno přestat myslet, jít prostě dál, ale moje tělo i mysl si vytváří jakousi pomyslnou ochranu, přes kterou není přístup. A to mě na tom štve nejvíce. Nemůžu to ovládat. Různé obranné reflexy se spustí při jakékoliv činnosti, jež je spjata s mou minulostí. A že toho není málo.

Musím se vzchopit! Sakra, vždyť mi je už 23 a bydlím u rodičů mých kamarádů. O práci jsem nejspíš přišel a bojím se jít i do obchodu. Kam jsem se to jenom dostal? Jsem totální troska, nula. Ne, musím ukázat, že nejsem tak slabý! Ano, to je plán. Musím v sobě ty reflexy nějak potlačit. Musím se vzchopit.

„Ale, koho pak to tu máme?“ slyšel jsem velice povědomí hlas. Ne, prosím, jen ať to není pravda.
„To ani nehodláš zvednou hlavu, když s tebou někdo mluví?“ roztřásl jsem se. Uklidni se, dýchej, říkal jsem si.
„Tak a dost! Asi zavolám Aronovi,“ při vyslovení onoho jména se mi zježily všechny chloupky na těle a já s hrůzou vzhlédl k onomu člověku.
„Co po mně chceš, Taemine?“ polk jsem knedlík, co jsem měl v krku a vyslovil otázku, která by mě kdysi přišla draho.
„Nic zajímavého. Jen jsem tě tu viděl a tak jsem si řekl, že pozdravím starého známého,“ mrkl na mě. Slovo známého řekl takovým divným způsobem.
„Navíc Aron bude rád, že jsem tě našel. Sice tě nechal v Daegu sám od sebe jít, ale myslím si, že mu chybíš.“
„N-ne, p-prosím,“ z očí mi začaly téct slzy. Začal jsem se třást ještě víc a viděl rozmazaně.

„Hej. Co to tam děláte?“ slyšel jsem povědomí hlas. Otočil jsem se za ním a viděl, jak k nám běží Jimin s Miyun v náručí.
„Ještě se uvidíme,“ šeptl mi Taemin do ucha a odešel. Před očima se mi zatmělo a já měl problém s udržením mého těla.

„Yoongi, slyšíš mě? Yoongi!“ snažil jsem se zaostřit pohled na osobu před sebou, ale kvůli slzám, co jsem měl v očích to nešlo.
„J-jina,“ zmohl jsem se jenom na jedno.
„Co?“ nechápal.
„P-potřebuji J-jina,“ snažil jsem se ze sebe dostat.
„P-počkej chvíli,“ slyšel jsem jak začal telefonovat. Vůbec jsem ale nevnímal, co říká. Moje mysl byla jakoby otupělá. Nohy jsem si přitáhl k tělu a začal se kolébat ze strany na stranu.

„Yoongi? Hej, Yoongi. To jsem já, Jin,“ cítil jsem, jak mě někdo pohladil po tváři. Zvedl jsem pohled a uviděl Jina. Na nic jsem nečekal a padl mu do náruče a naplno jsem se rozbrečel. Bylo mi jedno, že jsme v parku, kde jsou lidi. Bylo mi jedno, že brečím před Jiminem a Miyun. Bylo mi momentálně všechno úplně u prdele.
„P-pom-moc,“ dostal jsem ze sebe mezi vzlyky. Cítil jsem, jak mě Jin chytl pod koleny a někam mě nesl.

Cítil jsem něco měkkého. Podle vůně to byla postel, na které jsem spával. Celou cestu sem jsem vůbec nevnímal okolí a stále brečel.
„N-nep-pouš-štěj-j mě,“ řekl jsem, když jsem cítí, že se moje opora chce odtáhnout.
„Jsem tu Yoongi, jenom nám musím sundat bundy, ano? Bude to jenom chvilinka.“ ujistil mě a já tak povolil své sevření. Během pár sekund jsem na sobě měl o vrstvu méně. Za dalších pár sekund jsem se zase tiskl k Jinovi, který si lehl za mnou do postele a hladil mě ve vlasech. Už jsem tolik nebrečel. Jenom mi tekly slzy a potahoval jsem.

„Řekneš mi, co se stalo? Jimin řekl, že tam s tebou byl nějaký chlap,“ začal Jin. Hluboce jsem se nadechl a vydechl, abych zahnal nový přísun slz.
„T-to b-byl T-t-taem-minn,“ dostal jsem ze sebe.
„Jako ten Taemin? Lee Taemin?“ podivil se.
„J-jo,“ vydechl jsem.
„A co řekl?“ zeptal se opět.
„Ž-že j-je rád, ž-že mě vid-děl a ž-že řekne A-arron-novi, ž-že mě pot-tkal,“ znova jsem se rozbrečel.
„Ach bože. Ten hajzl si snad nedá pokoj! Nestačí, že ti zničil život. On snad v tom chce i pokračovat!“ cítil jsem, jak se Jinovi zvýšil tep. Podle jeho hlasu zněl naštvaně. Více jsem se na něj natiskl ve snaze uklidnit jak sebe, tak jeho. Nevím jak, ale po pár chvílích jsem usnul.

Jin's pov.

Já toho hajzla zabiju. Nejdříve udělá tohle a teď v tom hodlá pokračovat? Tak to ne. Yoongi je jako můj bratr a tak ho budu chránit. Ať to stojí co to stojí.

Cítíl jsem, jak tělíčko, které mi leželo v objetí, povolilo a slyšel jsem jenom pravidelné oddechování. Ještě chvíli jsem tak zůstal a pak ho opatrně, aby se neprobudil, pustil z mého sevření, sundal kalhoty, aby se mu lépe spalo, přičemž jsem měl na obdiv jeho velkou a tlustou jizvu, co mu zdobila stehno, a přikryl ho dekou. Ještě před odchodem jsem se na něj naposled koukl. Jak někdo může ubližovat něčemu tak křehkému, jako je on? Pomyslel jsem si a konečně opustil pokoj.

Moooc se omlouvám fanouškům Taemina a Arona, ale hodí se mi pro tuhle roli. 0:)