You don't know anything ✓

45.

Probudilo mě klepání na dveře a následné otevření. Byl jsem ale na tolik rozespalý, že jsem na to nijak nereagoval.

„Yoongi?“ uslyšel jsem Jinův hlas. S těžkostí jsem rozlepil víčka od sebe a podíval jsem se na něj.
„Jak ti je?"
„Už je mi lépe," řekl jsem a bez problémů se posadil.
„To je dobře. Jenom, Jimin se mi zmínil, že jsi v noci měl nějaký sen. Prý si z něho něco vykřikoval. Myslím, že to bylo 'nechci'."
„Nebyl to sen," řekl jsem tiše, když se mi začala vybavovat ona vzpomínka na dnešní noc.
„Jak to myslíš?" nechápal.
„Že to nebyl přímo sen, ale vzpomínka," šeptl jsem. Do očí se mi při té představě zase nahrnuly slzy.
„Ale už jsem v pohodě. Je to minulost," setřel jsem si slzy a pokusil se o menší úsměv.

„Dobře, ale kdyby jsi si o tom chtěl promluvit, tak se za mnou neboj přijít," upozornil mě.
„Dobře."
„Mimochodem, budeš dneska schopný jít na rodinnou večeři? Je to jenom u nás doma, ale má přijít moje přítelkyně. Domlouval jsem to asi před týdnem, ale to jsem nevěděl, že se něco semele. Klidně to zruším, pokud se na to necítíš-"
„V pohodě Jine. Rád poznám tu, která ti ukradla srdce," řekl jsem s menším pobavením v hlase.
„Dobře, to jsem rád. Chtěl jsem, aby jsi na té večeři byl. Jsi pro mě jako mladší bráška, i když jsme od sebe pouze rok," usmál se a rozcuchal mi vlasy. S dojetím jsem se na něj podíval. Mladší bráška? Nevydržel jsem to a musel ho obejmout.
„Děkuji. Za všechno," zamumla jsem mu do hrudi.
„Vůbec nemáš zač. Dělám to pro tebe rád."

„Takže. Teď se běž nějak upravit. Myslím sprchu a tyhle věci. Večeře je naplánovaná na sedm. Vem si pouze něco slušnějšího. Nemusí to být nic nóbl. Jen ať se cítíš pohodlně," řekl mi, než odešel. Podíval jsem se na hodiny a viděl, že je něco kolem třetí hodiny odpoledne. Zvedl jsem se tedy z postele a s věcmi na převlečení si to mířil do koupelny. Tam jsem strávil minimálně hodinu, abych se nějak zlidštil. Ještě trochu mokrý, ale převlečený, jsem se vrátil do pokoje, kde jsem si nachystal nějaké oblečení, které si vezmu až na večeři.

Aktuálně jsem si to mířil do kuchyně, jelikož si můj žaludek stěžoval na nepříjem potravy.
„Ach, dobré odpoledne, Yoongi," pozdravila mě paní Kim, když jsem se objevil v kuchyni, kde ona očividně připravovala jídlo na onu večeři.
„Dobré, paní Kim," slušně jsem pozdravil.
„Nebylo by něco malého k jídlu?" optal jsem se.
„To víš, že bylo, ale dám ti teď něco sladkého, ať ti to zažene pocit hladu. Pořádně se najíš až na večeři," řekla a hmátla do jedné ze skříněk a vytáhla nějaké sladké pečivo zabalené v plastovém obalu. Přijmul jsem to a šel si sednout k jídelnímu stolu, kde jsem to pečivo snědl. Obal jsem hodil do tříděného odpadu a s poděkováním se odebral zpátky do mého pokoje.

Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem si začal po dlouhé době projíždět sociální sítě. Jako první na mě vykoukla tahle fotka na Instagramu:

Musel jsem se ušklíbnout nad roztomilostí Miyun. Dál jsem tam srdíčko a jel jsem dál. Další příspěvek byl od Jina:

Já se asi taky rozpustím. Pomyslel jsem si. Takhle jsem strávil ještě dlouhou dobu než jsem se začal připravovat na večeři.

---

Večeře zatím probíhala v pohodě. Všude, jak už to v korejských rodinách bývá, bylo mnoho jídla a kolem nás vládla příjemná atmosféra. Dahyun, jak mi Jin představil svou přítelkyni, je velmi příjemná osoba. Je milá a přátelská.
„Jak jste se vlastně poznali?“ zajímalo mě.
„No. V kavárně mé sestry,“ řekla s úsměvem mířeným na Jina, Dahyun.
„Šel jsem na jednou s Hobim na kafe, jelikož jsem ho byl navštívit v práci. Zrovna končil, tak jsem mu navrhnul, že můžeme zajít do kavárny, tak mi doporučil tuhle. Nějak jsme si tam padli do oka a od té doby tam chodím pravidelně,“ usmál se, ke konci jeho vyprávění, Jin.
„A jak dlouho už spolu jste?“ zeptal jsem se.
„Asi přes rok. Známe se od doby, co jsem tě navštěvoval v nemocnici, jak jsi tam byl před pár lety. Ale chodit jsme spolu začali až později,“ objasnil mi. Na náznak souhlasu jsem zakýval hlavou, ale v hlavě se mi vybavil obrázek na dobu, kdy jsem byl hospitalizován do nemocnice. Bylo to příšerné období.

„Proč jsi byl v nemocnici?“ chopil se hned slova Jimin. Zvedl jsem pohled a všiml jsem si, že všechny pohledy jsou mířeny mým směrem. Začal jsem se lehce třást.
„Já-“
„To je v pořádku Yoongi. Nemusíš to říkat, když se na to necítíš,“ ozval se pan Kim, když jsem se chystal odpovědět, a pohledem spražil svého mladšího syna.
„Děkuji,“ řekl jsem pouze a sklonil hlavu. Dál jsem už konverzaci nijak nevnímal. Byl jsem zase zahalený v myšlenkách, ze kterých mě až probudila ruka na mém rameni.
„Jsi v pohodě?“ uslyšel jsem Jinův starostlivý hlas.
„Jo, promiň. Jsem v pořádku,“ snažil jsem se o úsměv.
„Klidně běž nahoru, jestli ti je nepříjemně.“
„Ne, v pohodě. Jsem tady rád. Vážně,“ snažil jsem se ho ujistit. Náš rozhovor byl ale přerušen ze strany Dahyun.

„Co vůbec děláš za práci, Yoongi?“ optala se mě. Tahle otázka mě, nevím proč, překvapila.
„No, pracoval jsem ve společnosti, která se soustředí na software. Ale nevím, jestli tam ještě pracuju. Nebyl jsem tam hodně dlouho.“
„Neboj. Vše jsem zařídil. Zavolal jsem tvému šéfovi a objasnil mu situaci. Máš to brát jako dlouhodobou nemocenskou,“ řekl Jin.
„C-co? Jak?“ nechápal jsem.
„S tvým šéfem, Namjoonem, se znám už dlouho. Proto to nebyl pro něho problém. Navíc je velký kamarád Hobiho, který mu taky něco řekl. A jelikož není debil, tak to pochopil. Mimochodem, mám tě od něj pozdravovat,“ mrkl na mě. Vůbec jsem nevěděl, jak mám reagovat. Koukal jsem na něj jak blbec a vstřebával vše, co mi do teď řekl.
„D-děkuji,“ zmohl jsem se jenom na tohle.

„Myslíš Namjoona, jako RM?“ zeptala se hned Dahyun.
„Jo. Myslím jeho, lásko,“ odpověděl jí hned Jin.
„Ty ho znáš? A počkej, RM?“ byl jsem zmatený.
„Víš,“ začal mluvit Jin,„ za tu dobu, co jsi se od nás všech odřízl, se toho stalo docela dost. Namjoon, alias RM, má spolu s Hobim rap duo. Hobi má pseudonym J-Hope. Dahyun je jejich producent, i když si hudbu dělaj převážně sami.“
„Ano,“ přerušila ho Dahyun, „pracuji pro ně už kolem půl roku. Jsou docela známí. Nejvíce lidi zaujalo, že RM je povoláním ředitel velké softwarové firmy a Hope je doktor. Jsou taková rarita v našem oboru. Dělají to pro zábavu, takže si nenechají do ničeho kecat,“ řekla pobaveně Dahyun.
„Ale nebyli by známí, nebýt Namjoonovi snoubenky a Hobiho přítelkyně. Obě jsou hodně známé, taky v mediálním světě. Namjoonova snoubenka, Solar, dělá do YouTubu a je tváři mnoha značek v Korei. A Sooyoung, my jí říkáme Joy, protože se to hodí k Hobiho přezdívce Hope, je herečka. O té jsi už musel někdy slyšet. Je na scéně už několik let. No, ty dvě se toho chopily a udělaly jím protekci. Samozřejmě zadarmo, protože, jak obě řekly, to udělaly pro štěstí a radost jejich druhé polovičky,“ dokončil Jin a s vřelým úsměvem, mířeným Dahyun, si s ní propletl prsty. Já jenom vyjeveně zíral. Páni, to stihli za jeden rok? Za jeden rok, co já se utápěl v depresi, si oni založili další kariéru a mají našlápnuto na to mít rodinu? To jsem až tak velká troska?

„Můžu je někdy pozvat, jestli je budeš chtít vidět. Namjoon tě jistě rád uvidí, a Hobi jakbysmet,“ navrhl mi Jin, když mě vyrušil z mých negativních myšlenek.
„K-klidně. Taky je rád znova uvidím,“ pousmál jsem se.
„Dobře. Zítra jim zavolám,“ řekl a věnoval se zbytku jeho rodiny.

Zbytek večeře už probíhal v klidu. Dokonce mužů říct, že jsem se i bavil. Uvolněně jsem seděl na gauči, kam jsme se poté přemístili, a poslouchal historky Jina a Dahyun. Občas se do toho vložil i Jimin, který taky něco dodal, zatímco měl na klíně Miyun, která už usínala. Nechtěla ale jít spát, protože si byla vědoma, že by u ní Jimin nezůstal, a šel by za námi.

Nakonec jsme se rozloučili, Dahyun mě objala a popřála hodně štěstí, a Jin s tím, že Dahyun odveze a rovnou u ní zůstane, protože je pozdě, šel nastartovat auto. Ještě jsem šel pomoct paní Kim s úklidem, udělal jsem hygienu a po dlouhé době jsem šel spát s úsměvem na tváři.