You don't know anything ✓

48.

„Říkal tady o mně někdo, že jsem parchant?" To ne. Ne, ne, ne, ne. To nemůže být pravda. Prosím, ať je to jenom sen. Zase jedna z mých halucinací. Začal jsem se nekontrolovatelně třást pod jeho hlasem.

„Taemin mi řekl, že tě tady, v Seoulu, najdu. Vidím, že máš pořád stejné reakce, koťátko," řekl slizce.
„Nepřibližuj se k němu, Arone!" zastavil ho Jin, když se začal přibližovat.
„Nepamatuju si, že bychom se znali. Vidím, že se tady koťátko pochlubilo," nad tou přezdívkou jsem se ještě více roztřásl a natiskl se k zádům Jina.
„Ano, pochlubilo. A jsi neskutečný hajzl! Takhle ubližovat člověku, který si to nezasloužil!" začal po něm řvát Jin.
„Ještě řekni, že se ti to nelíbilo," tahle věta byla mířená na mojí osobu. Více jsem se na něj natiskl a snažil se před ním nevydat žádné vzlyky. Nesmí mě slyšet brečet. Nesmí! Vydal jsem ale najednou zvuk, který utišit nešel. Sakra, další hysterický záchvat.
„Helemese, koťátko nám pláče? Nic jiného ani neumíš, že? Jenom brečet a odporovat. Jsi jen laciná děvka, která-" nestihl to doříct, jelikož se na něj vrhl Jin, který se vytrhl z mého sevření, a udeřil mu ránu do obličeje. Aron to očividně nečekal a skácel se k zemi. Já tam jenom stál jako solný sloup a koukal se na scénu přede mnou.
„Jestě. Jednou. Mu. Řekneš. Děvka. Nebo. Na. Něj. Sáhneš. Tak se neznám!" říkal Jin mezi ránami, které mu mířil do jeho obličeje. Když domluvil, vstal od něj a mnul si při tom svoje klouby, které byly trochu od krve. Podíval jsem se na Arona, ale zarazil mě jeho pohled. Byl mířeny na mě a na tváři měl úsměv. Ale ne ten plný bolesti či lítostivý. Byl to úsměv, po kterém mi tuhla krev v žilách a já se znova otřepal. On si toho samozřejmě všiml a svůj škleb ještě prohloubil. Začal se pomalu zvedat a utíral si krev, která mu tekla z nosu. Bylo jediné štěstí, že byla noc a ulice byly vylidněné. Aron vyplivl nahromaděnou krev, co měl v ústech a pozoroval nás s nenávistí v očích. Já se zase schoval za zády Jina, ale hlavou jsem pořád pozoroval svého bývalého přítele.

„Ještě jsme neskončili," věnoval nám poslední pohled, otočil se na podpatku a pomalu se vzdaloval. Až když byl pryč z našeho dohledu, všechny pocity, jakoby rázem spadly na moje záda a já se sesypal k zemi. Cítil jsem, jak mě Jin objal, ale já tomu nevěnoval pozornost. Měl jsem co dělat sám se sebou, abych se nějakým způsobem uklidnil.

Ani nevím jak, ale dostali jsme se domů. Slyšel jsem hlas Jimina, který se zajímal o to, co se stalo. Já sám se k odpovědi neměl, byl jsem rád, že momentálně stojím na nohou. Snažil jsem se nějak dopravit do mého pokoje, kde jsem se, po úspěšném vniknutím, zamkl a svalil se na postel. Úplně jsem ignoroval klepání na dveře a prosení o možnost jít dovnitř. Stěží jsem si sundal bundu a zalezl do peřin, kde jsem vyčerpáním hned usnul.

And I oop