You don't know anything ✓

66.

„Tak co? Jak to jde?" zeptal se Namjoon a naklonil se nad můj počítač. Právě se nacházím v práci a dělám na jednom projektu, který má pomoct chodu firmy.
„Docela dobře. Jenom musím zjednodušit nějaké věci, protože se mi zdají příliš složité," řekl jsem, aniž bych zvedl zrak od monitoru. Bylo toho ještě hodně, co jsem musel udělat. Tenhle software, který právě tvořím spolu s týmem, má firmě pomoct projít jakýmsi upgradem. Prostě začít novou etapu téhle společnosti.
„Dobře. Nemusíš s tím spěchat, ale ať to do začátku září stihneš" kývl jsem a napsal další informační zkratku.
„Mimochodem, máš ty materiály, které si nám chtěl ve studiu ukázat?" optal se Namjoon ještě, což mě donutilo na něj zvednout pohled.
„Ano, ale je to jenom pokus."
„To nevadí. Chceme to s Hobim vidět. Chápeš, oba nás to zajímá, ať je to jakkoliv kvalitní," usmál se a poplácal mě po ramenu.
„Vyzvednu tě kolem třetí," řekl a odešel. Koukl jsem se na hodiny, které visely na stěně, a ukazovaly kolem jedné hodiny odpoledne. Ještě jsem se napil vody, kterou jsem měl ve flašce, a pokračoval v práci.

„Můžeme?" zaťukal mi někdo na rameno. Kývl jsem, když jsem si uvědomil, že je to Namjoon, a ukončil svou práci. Ještě jsem vypnul počítač, posbíral si věci a následoval Namjoona k výtahu, který nás dostal do garáží, kde měl Joon své auto. Oba jsme do něj nasedli a vyjeli do studia, kde už čekal Hobi.

„Chceš něco na pití?" optal se mě Hoseok, když jsem seděl na gauči, který zde měli. Byli jsme ve tmavé místnosti, kde byly různé technické vymoženosti. Každý tu měl svůj stolní počítač, kde tvořili své věci. Byl tu nahrávací stůl, který byl směrem k další místnosti, kde byly mikrofony a hudební nástroje. I přes svou temnou auru to tu vypadalo kouzelně.
„Stačí voda," odpověděl jsem na jeho otázku, načeš vytáhl z minibaru láhev vody. Chytil jsem jí, když mi jí hodil, a napil se z ní.
„Tak co to teda máš," zeptal se hned Namjoon, když si sedl do svého křesla a zapnul počítač. Já si ostýchavě vzal do ruky svůj notebook, který hned najel na program, který jsem si spustil už v práci. S roztřesenými prsty jsem myší najel na soubor, který jsem tam měl uložený.
„J-jenom, není to nic moc. Je to z doby, kdy jsem trpěl depresemi," upozornil jsem je, než jsem pustil mou skladbu. Místností se začaly ozývat první tóny, které byly hrány na klavíru. Pak se ozval můj hlas, který začal rapovat. Více než hudbu, jsem sledoval jejich reakce. Oba kývaly hlavou do rytmu hudby a poslouchali text. Mně po zádech tekly kapky potu z nervozity.

Písnička dohrála a v místnosti bylo ticho. Ticho, které mě znervózňovalo ještě více, než před chvílí. Sklopil jsem pohled na svá kolena, kde jsem si začal hrát s prsty. Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale byl jsem přerušen Namjoonem, který mě překvapil.

„Tohle vůbec nezní špatně," zvedl jsem na něj pohled, jestli to myslí vážně.
„Vážně?" nevěřícně jsem ho pozoroval.
„Souhlasím s Joonem. Není to vůbec špatné. Hudba a text zní fakt dobře, akorát ta kvalita trochu pokulhává," řekl Hobi a usmál se na mě. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Vážně se jim to líbí?
„No, nahrával jsem to přes mikrofon na sluchátkách," přiznal jsem s ostychem v hlase.
„Tak to teda dobrá práce." Poplácal mě po rameně Namjoon, který se během nahrávky přesunul ke mně na gauč.
„Vážně?" šokovaně jsem na ně hleděl.
„Vážně. Nechceš si to u nás nahrát? Chtěl bych slyšet demo verzi," navrhl mi Hoseok, což mě přimělo se zakuckat. Absolutně jsem nechápal jejich nadšení. Oba se na mě koukali a očekávali mou odpověď.
„N-no, já nevím. J-jestli mužů?" zakoktal jsem se.
„Jinak bych ti to ani nenavrhoval," zasmál se Hobi a šel si sednout k nahrávacímu pultu, který zapnul. Tím se rozsvítilo i světlo v druhé místnosti, kde byly mikrofony.

„Pojď, nestyď se," uchechtl se Namjoon, když jsem se k ničemu neměl. Vzal jsem si svůj notebook a připojil si ho přes kabel k onomu stolu, kde seděl Hobi a mačkal tam různé čudlíky. Do ruky jsem si vzal svůj sešitek, kde jsem měl všechny texty, co jsem kdy napsal. Namjoon mě pak navedl do nahrávací místnosti, kde mi dal všechny potřebné instrukce a typy, jak se při nahrávání nezaseknout. S přáním štěstí mě opustil a šel si sednou na židli vedle Hoseoka, který na mě ukázal zdvižený palec na znamení, že je připravený. Ještě v rychlosti jsem si projel v hlavě text a taktéž jsem naznačil, že jsem ready.

Ve sluchátkách, které jsem měl na uších, se ozvala melodie a já jen čekal na část, kdy můžu začít rapovat text, který byl psán v době, kdy mě opustila rodina a já byl propuštěn z léčebny. Vlastně celá tahle myšlenka mě napadla už na začátku mého léčení, ale neměl jsem možnost si to nijak zapsat.

Celý text je v podstatě o mé první velké lásce. A teď tady nemyslím Arona, nýbrž hudební nástroj, na který jsem se začal učit hrát již v raném věku. Hra na piano byla jedna z věcí, ve kterých jsem se našel. Bavilo mě hrát různé skladby od slavných umělců. Ještě více mě však bavilo, a přišlo i fascinující, skládat svoje vlastní melodie a sám si při tom představovat, že jedním z umělců jsem i já sám.

Tohle byla jedna z věcí, kterou rodiče u mě podporovali. Oni sami navrhli, že bych mohl zkusit hrát na nějaký nástroj, a vybrali mi právě klavír. 'I feel so nice, mom I feel so nice.' Tenhle verš, který pro mě znamená snad nejvíce, má v téhle písni znázorňovat dvě různé věci. Je to vlastně taková malá metafora.

První smysl téhle věty měl vystihovat to, jak jsem byl šťastný, když jsem, jako malý kluk, který snil o budoucnosti velkého hudebníka, hrál každý den mojí mámě vše, co mě napadlo a co jsem se všechno naučil. Její tehdejší úsměv je jedna z věcí, která mi utkvěla v paměti a která mě vždy, při jejím pomyšlení, zahřeje u srdce.
Druhý smysl, ale už méně šťastný, je můj nynější pohled na mojí mámu, která mě dokázala opustit bez mrknutí oka. Má znázorňovat, že i když mi hodně ublížila, tak jsem v pořádku a cítím se skvěle, což tehdy byla ironie. Ironie, která mě při každém pročítání onoho textu, rozesmutnila a já se tak vnitřně trápil.

nae gieogui guseog
han kyeone jarijabeun galsaek piano
eolil jeog jip anui guseog
han kyeone jarijabeun galsaek piano

Zazněli místností poslední má slova, které jsem se již hodinu snažil nahrát. Museli jsem to opakovat hned několikrát, protože jsem se zasekl, nebo jsem vypadl z rytmu, ale dle slov Namjoona, na první pokus to bylo super.

„Vážně se mi ten song líbí. Má to nějaký název, ať to můžeme uložit?" optal se mě Hobi, když jsme dokončili všechny úpravy.
„First love," odpověděl jsem a při tom pohlédl do sešitku, abych onen název nespletl.
„Perfektní. Úplně to ten význam vystihuje," pochválil mě Namjoon, a snad už po sté, mě poplácal po rameni.

„Myslím, že pro dnešek můžeme skončit, co?" ozval se Hobi a s hlasitým zívnutím se protáhl. Namjoon přikývl a společně se vydali všechno vypnout. Já si sbalil svůj notebook do pouzdra a čekal na ně. Společně jsme se pak dostali do garáží, kde jsme se rozloučili s Hoseokem, který měl vlastní auto. Namjoon se nabídl, že mě hodí domů, což jsem uvítal, protože vůbec nevím, jak bych se dostal domů.

„Vážně dobrá práce. Myslím, že jsi talent," řekl mi Joon ještě před tím, než jsem se chystal vystoupit.
„Myslíš?" znejistěl jsem. Nejsem moc zvyklí, aby mě někdo za něco chválil.
„Vážně. Myslím, že ta písnička má budoucnost. Záleží už jenom na tobě, jak s tím naložíš," mrkl na mě a já zčervenal.
„Nechám si to projít hlavou," na to jenom kývl a rozloučil se. Já mu ještě zamával a čekal, než odjede. Pak jsem se vydal do domu, kde mě čekalo nemilé překvapení.