You don't know anything ✓

60.

„N-Nayeon?" řekl šokovaně Jimin. Počkat. Nayeon? Matka Miyun? Tak proto mi byla povědomá. Začal mi mozek pracovat na plné obrátky.

„C-co tu děláš?" zeptal se, stále zaskočený, Jimin.
„Přijela jsem zpátky. Budu tu opět bydlet. A taky jsem přišla za svou dcerou," řekla chladně a koukla se na kočár, ve kterém ještě pořád spala Miyun. Jiminův výraz se změnil v naštvaný.
„Myslela jsi mou dcerou, že? Sama jsi řekla, že nejsi její matka a nikdy nebudeš! Pamatuješ?" jeho hlas začal být důrazný a zněl přísně.
„Nemůžeš mi brát právo na to, abych se mohla vídat s malou," řekla, zcela bez změny svého hlasu.
„Ale ano, mužů. A víš proč? Protože ona tvoje dcera není. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Po tom, co si jí provedla? Co si mně provedla? Uvědomuješ si to vůbec?" začal po ní řvát, až ve mně hrklo. Takového jsem ho nikdy neviděl.

Nevylekalo to jenom mě, ale i Miyun, která se probudila a začala brečet. Neváhal jsem a šel za ní. Odpoutal jsem jí a vzal si jí do náruče, abych ji uklidnil. Při tom jsem jí šeptal uklidňující slůvka, že se nic neděje a že jsem tu s ní.

„Ano, uvědomuju si to, ale to nic nemění na tom, že se s ní budu stýkat. Pokud to nedovolíš ty, budu to řešit soudní cestou," řekla tvrdě a pohlédla na Miyun, která mě objímala kolem krku a hlavu měla zabořenou v mojí hrudi. Slyšel jsem Jiminovo uchechtnutí.
„Tak to hodně štěstí. Nejsi ani v jejím rodným listu. To znamená, že jsem její jediný rodič a tím pádem potřebuješ můj souhlas, který ti samozřejmě nedám," zkřížil si ruce na prsou. Já mezitím hladil Miyun po zádíčkách a pozoroval celou tuhle situaci.

„Ona ale potřebuje matku!" zvýšila hlas.
„Vážně? A kde jsi byla celou tu dobu? Když potřebovala přebalit, uspat, nakojit. Kde? Ona se bez tebe obejde, protože má mnohonásobně lepší náhradu. Má milující rodinu, která se jí nesnažila zbavit ani "zabít". Navíc se cizích lidí bojí!" křičel po ní znova. Cítil jsem, jak se na mě více natiskla a začala znova plakat. Asi nikdy neslyšela svého otce takhle řvát. Já vlastně taky ne.

„A on není cizí?" ukázal na mě prstem, což upoutalo mou pozornost. Musel jsem se zamračit nad tím tónem a gestem.
„On není cizí. Je to můj přítel!" argumentoval jí zpátky. Ona se šokovaně podívala na Jimina, pak zpátky na mě a zase na Jimina. Její výraz se ale během sekundy změnil na znechucený a opovržlivý.
„Chceš mi říct, že naši dceru vychovává buzerant?" řekla zhnuseně.
„Bacha na slovník, děvče," zasáhl jsem do konverzace a zamračil jsem se na její osobu.
„Ty se do toho nestarej!" odsekla. To ve mně rozdmýchalo plamen vzteku.
„Tak za prvé. Kde máš vychování? Pokud vím, tak jsem tu já ten starší, takže ke mně nemluv jak ke svému kamarádovi, když jsem pro tebe cizí osoba! Za druhé. Budu se starat, protože se mě to taky týká. Jsem Jiminův přítel, takže se o malou, stejně jako jeho rodina, taky starám. A za třetí. Pokud máš problém, že já i Jimin jsme, jak ty říkáš, buzeranti, je to tvůj problém. Malá se má dobře i bez tebe. Plně jí nahrazujeme to, co kvůli tobě nemá, takže si tady neotvírej svou drzou držku a nechoď za námi s tím, že se, najednou, chceš s ní stýkat. Je trošku pozdě, nemyslíš?" mluvil jsem důrazně a ostře, ale ne moc hlasitě, abych Miyun nevylekal. Ta se ale dívala na celou tuhle situaci. Začala se natahovat k Jiminovi, který si jí ode mě převzal, a koukala při tom na Nayeon.

„Kdo je ta paní, tati?" ozvala se tiše a svými kukadly skenovala Nayeon od hlavy až k patě.
„Já jsem tvoje máma," ozvala se hned, když slyšela její otázku, mířenou Jiminovi. Miyun se zamračila a více se na něj natiskla.
„Já nemám mámu," řekla.
„Ale jistě že máš!" snažila se znít mile.
„Nemám. Tatínek žíkal, že mě moje máma nemá láda, ploto s námi nebydlí." Oba, jak já, tak i Jimin, jsme šokovaně poslouchali, co to Miyun říká. Ona, že má skoro tři roky?
„To není pravda, zlatíčko," snažila se jí pohladit po hlavičce, ale Jimin se s ní odtáhnul.
„Každý potřebuje a chce mít maminku," řekla znova Nayeon.
„Já ne. Já mám tatínka, Yoongiho, stlejdu Jina a babičku s dědou," stála si za svým. S otevřenou pusou jsem to poslouchal. Tak malá a tolik vnímá, co se kolem ní děje?

Nayeon ztratila slova. Nebyla sama. I Jimin vypadal, že neví, co říct.
„Takže ty ji vedeš proti mně?" vzpamatovala se, jako první, a opravdu hnusně se na Jimina koukla.
„Ne, ale myslíš, že jsem měl na výběr? Když začala mluvit a vnímat svět okolo sebe, ptala se, kde má ona svou mámu, když jí mají ostatní děti," řekl jí.
„A proto jsi jí řekl, že ji nemám ráda? Že nemá mámu?"
„To jsem jí měl lhát? Je sice malá, ale nezaslouží si žít v tak obrovské lži," bránil se. Přistoupil jsem k němu a chytil ho za ramena, protože jsem viděl, že se cítí nesvůj. Chvíli bylo ticho. Nikdo nevěděl co říct.

„Víš co? Je mi jedno, že mi to ty nedovolíš. Já o ní budu bojovat. Budu její máma, ať se ti to líbí nebo ne!" řekla a naštvaně odešla. My jsme si s Jiminem vyměnili zmatené pohledy a sledovali, jak se od nás vzdaluje.
„Co to sakra bylo?" řekl jsem šokovaně.
„Já sám nevím," odpověděl, ještě více zmatený Jimin, a pohlédl na mě se slzami v očích.
„Co když mi jí vezmou? Co když-" začal brečet. Neváhal jsem a šel ho, i s Miyun, která se k Minovi taky tiskla, obejmout.
„Ššš, Minnie. To je přeci nesmysl. Určitě jí to neprojde," šeptal jsem mu konejšivá slůvka do ucha, aby se trošku uklidnil.
„Nechci o Miyun přijít. Je to to nejlepší, co mě v životě potkalo," zamumlal a dal své dceři pusinku do vlasů.
„Taky o ní nepřijdeš. Je malá šance, že jí soud povolí se s ní stýkat. Vždyť ani neví její jméno," řekl jsem fakt, který jsem za celou dobu, tohohle divného rozhovoru, zpozoroval. Ani jednou totiž neřekla, jak se jmenuje. A myslím, že my taky ne.
„Hm. Půjdeme domů," řekl smutně a rozešel se pryč. Já vzal kočár a připojil se k nim.

„Já nechci, aby byla moje máma. Vypadá zle," ozvala se po cestě Miyun, která se stále nesla v náruči. „Líbí se mi teta Dahyun. Ta je mnohem hodnější," dodala a my se s Jiminem zasmáli.

-

„Byla Nayeon vždycky taková?" zeptal jsem se Jimina. Byl už pozdní večer a my, najezení, umytí a převlečení, už leželi, jak jinak, než v Jiminově posteli. Miyun už spala mezi námi, ale to nám nijak nebránilo být v lehkém objetí a držet se za ruce.
„Nebyla. Teda, dokud neotěhotněla. Pak už to šlo z kopce. Ale i mě překvapilo její chování," vysvětlil, už unaveným hlasem, Jimin.
„Nevím, jestli bych chtěl mít takovou mámu," řekl jsem upřímně a pohladil Jimina po hřbetu ruky.
„Jako takhle. Já bych si moc přál, aby měla Miyun mámu. Tak moc bych chtěl, aby měla úplnou rodinu, jenže nechci, aby se její matka chovala takhle. Vím, rodiče si nevybereš, ale můžu to nějak ovlivnit. Jsem rád, že nějak projevila zájem, ale vůbec takhle nepůsobila. Kdyby aspoň změnila přístup, nechovala se tak chladně a normálně si se mnou promluvila, určitě bych jí vyhověl," řekl a více se ke mně a Miyun natiskl.
„Necháme to plynout. Určitě se to nějak vyřeší. Zatím se tím netrap, ano Sluníčko?" dal jsem mi polibek do vlasů.
„Dobře, Yoongi," řekl a zavřel své oči. Já ho napodobil, oba si k sobě více natiskl a pokoušel se usnout.

„Yoongi?" ozvalo se místností.
„Ano, Minnie?" otevřel jsem své oči koukl se do těch jeho, které byly osvětlené září měsíce.
„Miluji tě," šeptl bez toho, aniž by přerušil oční kontakt. Začalo mi bít srdce, v břiše mě šimrali motýlci a na tváři jsem měl úsměv.
„Já tebe taky miluju, Jimine," odpověděl jsem mu a naklonil se za ním pro polibek. Byl sice krátký, ale byla v něm všechna ta láska, která byla mezi námi. Popřáli jsem si dobrou noc a s úsměvem na rtech, jsem usnul.