You don't know anything ✓

29.

Yoongi's pov.

Už je to týden, co jsem zavřený u mě doma. Celou tu dobu jsem strávil v posteli ve svém pokoji. Moje pokožka byla opět o několik odstínů světlejší, kvůli nedostatku slunečního záření. Moje vlasy byly rozházené do všech světových stran a můj výraz byl bez emocí.

Celou dobu jsem ignoroval celý svět. Vím, že mi psal Jimin, ale zprávy jsem si ještě nezobrazil. Neměl jsem náladu. Moje tělo, a hlavně moje mysl, mi to nechtěla dovolit. Byl jsem jak bez života. A může za to opět jedna a ta samá osoba, která mi zničila celý život.

Z mého přemýšlení mě vzbudil zvonek mého domu. Jenom jsem se otráveně přetočil na bok a polštářem si zakryl uši. Zvonění ale neustávalo a to mě začalo dráždit. S nechutí jsem vstal a došel za tou osobou, co se rozhodla mě otravovat.

„Už jdu!“ křikl jsem na osobu za dveřmi, aby přestala zvonit.
„Ahoj Yoongi,“ řekla hned, když jsem otevřel ty zpropadený dveře.
„Nazdar Jine,“ řekl jsem otráveně.
„Můžu dál?“ zeptal se nejistě. Já jen pokýval hlavou a uvolnil mu místo, aby mohl projít do mé jeskyně.

„Máš tady strašný smrad,“ postěžoval si Jin, když jsme se oba posadili do mého obývacího pokoje.

„Přišel jsi mi nadávat, že tu mám smrad?“ zeptal jsem se s kapkou sarkazmu v hlase.
„Jsem tu z úplně jiného důvodu, Yoongi,“ řekl vážně Jin a přisunul se ke mně blíže. Instinktivně jsem se snažil odtáhnout, ale byl jsem na samotném okraji pohovky.

„To musí být asi vážný důvod, že ses uráčil přijít až sem,“ řekl jsem arogantně.
„Ano, je. A přestaň se chovat jako arogantní idiot. Nemusíš se přede mnou přetvařovat!“ zaječel na mě Jin, až jsem se lekl. Projela mnou vlna studu a můj pohled se stáhl do klína, kde jsem si hrál se svými prsty.

„Promiň. Neměl jsem ječet. Ale nedáváš mi na výběr. Máme o tebe strach,“ přisunul se blíž a svou ruku mi omotal kolem ramen.
„Máme?“ zeptal jsem se zaraženě.
„Já a Jimin. Je strachy bez sebe, když neví, co s tebou je. Úplně doma šílí, a já taky.“

On že šílí? A to jako proč. Vždyť mě skoro nezná, tak proč by měl šílet?

„Vím, co se ti honí hlavou. Záleží mu na tobě. Řekl mi, co se mezi vámi stalo, a důvěřuje ti,“ řekl Jin a objal mě. To, co řekl, mi vytvořilo menší úsměv na tváři.

„A teď mi řekni. Co se stalo?“ zeptal se znova Jin.
„A nechci slyšet žádné výmluvy. Víš že poznám, když lžeš,“ upozornil mě.

„Zase se to vrátilo. Všechno. Vzpomínky, pocity, noční můry, moje představy. Zase je to zpátky a já nevím, co dělat. Nevím, proč se to vrátilo, ani jak to zastavit. Užírá mě to, Jine. Chápeš? Už nedokážu normálně myslet. Všechno, co udělám, se točí kolem toho, co se mi stalo, a já to nedokážu ovlivnit!“ na konci se mi zlomil hlas a propukl jsem v hysterický pláč.
„Šššš, to bude dobrý. Jen se vyplač, ano? Všechno musí jít ven,“ konejšil mě Jin a kolíbal mě ze strany na stranu, jako malé dítě. Mně to bylo ale v tu chvíli úplně jedno.

Asi po půl hodině jsem se konečně uklidnil. Nevím, jestli jsem už neměl sílu brečet, nebo to bylo vyčerpáním. Jin se odtáhl a podal mi kapesník, abych si mohl utřít svoje poslední slzy, co mi ještě ležely na tváři.

„Teďka mě vyslechni,“ začal Jin. Zvedl jsem k němu svůj pohled a poslouchal.
„Je mi jedno, jestli se ti to bude líbit nebo ne, ale nemáš na vybranou. Tohle místo tě musí užírat. Jsi tady sám a nemáš s nikým žádný kontakt. Proto ti teďka pomůžu sbalit věci a pojedeš k nám domů. Máme tam jeden volný pokoj, takže se nemusíš bát, že by jsi spal na gauči. Dělám to proto, že potřebuješ změnit prostředí a potřebuješ kontakt s lidmi. A hlavně, chci tě mít pod dohledem,“ dokončil Jin a já se na něj jenom zaraženě koukal.

„Řekl jsem, že nemáš na vybranou,“ řekl Jin, když jsem chtěl začít odporovat. Jenom jsem sklopil pohled a řekl tiché děkuji.

„Ták pojď. Jdeme ti sbalit nějaké oblečení,“ vzal mě za ruku a táhl mě do mého pokoje. Tam jsem se s Jinovou pomocí sbalil a mířili jsme si to k jeho autu. Tam jsme se posadili a vyjeli jsme.

Omlouvám se, ale ještě další dvě kapitoly budou dějové. Doufám, že vám to nevadí.