You don't know anything ✓

77.

V nemocnici jsem strávil ještě další týden, který jsem převážně trávil spánkem. Každý den po škole mě chodil navštěvovat Jimin, který tady zůstal až do konce návštěvních hodin. Během týdne jsem taky musel absolvovat mnoho různých vyšetření, které měly předejít jakýmkoliv následkům úrazu. Je to prý standardní postup při takovém úrazu.

„Připraven?" zeptal se mě Jimin a vzal si mou tašku s věcmi přes rameno. Kývl jsem a chytl jsem se jeho ruky jako oporu. Pustili mě sice z nemocnice, ale pořád se mi hlava při nějaké namáhavější činnosti motá. Dole u vchodu na nás čeká Jin, který nás má odvést domů, kde ještě pár dnů musím být v klidu. To jsem upřímně zvědavý, jak vydržím být v klidu, když se blíží termín soudu, u kterého opět uvidím jeho. Bojím se. Bojím se, že mu to opět projde. Bojím se, že se to všechno bude opakovat a já tak budu opět žít ve strachu.

„V pohodě?" optal se starostlivě Jimin, když jsme už stáli ve výtahu. Pohlédl jsem na něj. Do jeho překrásných očí, ve kterých se momentálně odráží starost, ale i tak z nich nevymizela ta jiskra, která každého okouzlí. Můj zrak sklouzl na naše spojené ruce, které svým palcem hladil po hřbetu mé ruky. Bylo příjemné cítit teplo, které z něho vyzařovalo. Opět jsem pohlédl na jeho tvář a koukl se na jeho rty, které nesou ten nejkrásnější úsměv na světě. Nedopustím, aby ten úsměv zmizel.
„Jsem v pořádku, Minnie," daroval jsem mu svůj úsměv, přičemž i on odhalil ten svůj.
„To jsem rád," dal mi letmý polibek na rty a upravil si tašku tak, aby mu při cestě k autu nesklouzla.

„Ahoj Yoongi." Ozval se Jin, když nám otevřel dveře od auta. Pozdrav jsem mu oplatil a s Jiminovou pomocí si do něj nastoupil. I když jsme ušli sotva pár kroků, cítil jsem se maximálně vyčerpaný. Hlavu jsem si opřel o podpěrku a zavřel na chvíli oči. Ty jsem ale po chvíli znova otevřel, když jsem cítil na své ruce dotek.
„V pořádku?" znova se zeptal Jimin, když usedl vedle mě.
„Ano, Minnie. Nemusíš se mě pořád ptát," uchechtnul jsem se.
„Jenom mám starost," řekl a opřel si hlavu o mé rameno. Propletl jsem si s ním prsty a nechali jsem se unášet proudem silnic.

Time skip o 4 dny

Žaludek jsem měl jako na vodě. Mé nohy se sami od sebe třásly, a tak samo i ruce. Myslel jsem, že se mi pod náporem toho stresu rozskočí hlava.
„Uklidni se. Je to jenom soud," ozval se Jimin a uvázal mi kravatu, která byla součást obleku, který mám momentálně na sobě.
„Připomeň mi ti to taky říct, až budeš na mém místě," sarkasticky jsem odsekl a nechal kapičku potu, ať mi steče po čele. Jimin už na to nic neřekl, ale dle jeho výrazu ho to zasáhlo. Neměl jsem ale čas řešit svou poznámku, protože jsem pořád myšlenkami utíkal někam jinam.
„Dopadne to dobře, věř mi," pohladil mě po líčku a usmál se na mě. Snažil jsem se mu úsměv oplatit, ale musel vypadat víc zoufale, než upřímně.

Ruku v ruce jsme vyšli z mého pokoje a mířili si to do auta, kde už na nás čekali Jin s Taeminem. Oba jedou jako svědci, společně s Hobim, který se tam taky dostaví. Můj právník se měl ukázat až na místě. Nasedli jsem k nim do auta a ještě si cestou procházeli věci, které máme připravené. Celá atmosféra, která v autě panovala, mi nedělala dobře. Kolem mě se pořád ozývala slova jako drogy, znásilnění, Aron nebo psychicky narušený. Křečovitě jsem zavřel oči a přikryl si uši, aby nějak eliminoval hluk kolem a já se tak mohl uklidnit.

Nečekal jsem, že mě ten soud tak vezme. Moje tělo nebylo připraveno na takový druh stresu. Byla to směsice různých druhů strachu, které svíraly mé tělo. Strach z toho, jak to bude probíhat. Strach z toho, jak to všechno dopadne. Strach z toho, že opět uvidím jeho. Nevím, proč mě děsí představa, že se tam objeví, když jsem mu přibližně před dvěma týdny sám padl do jeho pařátů.

„Už jsme tady," zašeptal Jimin a odpásal se. Já jeho činy následoval a všichni jsme vystoupili z auta, které bylo zaparkované před okresním soudem.
„Zdravím vás, Pane Min," přiřítila se k nám hned moje právnička, která se ujala mého případu.
„Dobrý den, slečno Eun," uklonil jsem se, a se mnou i zbytek naší posádky.
„Čekáme jenom na vás. Všichni ostatní jsou již vevnitř," oznámila nám a naznačila, ať ji následujeme.

„Ještě před tím, než začneme, musím vám říct nějaké pravidla, kterými se musíte řídit. Pokud je porušíte, soud vám může udělit pokutu. Prosím, aby jste hovořili pouze tehdy, když budete tázáni. Nijak nepřerušujte soud, když právě hovoří, nebo když hovoří někdo jiný. Nemluvte sprostě a odpovídejte pravdivě. Lživá výpověď je brána jako přestupek," všichni jsem přikyvovali na náznak toho, že rozumíme. Ještě nám popřála hodně štěstí a zavedla nás do soudní místnosti, kde už seděli všichni, kdo se nějakým způsobem podílí na tomto případu. Já se oddělil od skupiny a sedl si se slečnou Eun na místo pro žalobce. Porozhlédl jsem se po místnosti a všiml jsem si, že je tady plno lidí. Některé tváře mi byly i povědomé, i když se mi momentálně nedokázalo vybavit odkud.

„Přiveďte obžalovaného," řekl soudce a otevřel si nějakou složku. Zrak všech lidí padl na dveře, které se otevřeli. Jako první vyšel policista a za ním Aron, který měl na sobě podobný oblek, jako většina přítomných mužů. Vypadal jako obyčejný člověk, až na to, že mu zápěstí zdobila stříbrná želízka, kterými byl připoután. Naše pohledy se střetly. Hleděli jsem si navzájem do očí, které nesly různé emoce. U mě to byl strach, zoufalství a beznaděj. Ale u něj to byla lhostejnost, pobavení a pohrdání.

„Vítám vás zde v soudní síni. Myslím, že jsme všichni a my můžeme začít. Poprosím obhájce pana Mina, aby přednesl svou žalobu," pokynul k nám a židle vedle mě se pohnula.

„Dobrý den. Pan Min podává žalobu na Pana Kwaka, kterého obviňuje hned z několika trestných činů. Před několika lety měl zde pan Kwak psychicky i fyzicky týrat mého klienta. Jedná se o slovní narážky, urážky na cti, fyzické ublížení a znásilnění. Dále pak pan Kwak podával bez vědomí, či násilím, mému klientovi zakázané látky, jako jsou drogy. Dále pak chce pana Kwaka obvinit ze stalkingu a pokusu a znásilnění, s ublížením na zdraví, kdy můj klient následně strávil tři dny v kómatu s otřesem mozku. Můj klient má taky psychické problémy, které jsou důvodem dřívějšího chování pana Kwaka k mému klientovi. Žádáme soud, aby zvážil možnost udělit obžalovanému vhodný trest. Děkuji," uklonila se a sedla si zpátky na své místo.

„Děkuji, slečno Eun. Prosím obhájce obžalovaného, aby přečetl svou výpověď," pokynul na druhou stranu.

„Dobrý den. Pan Kwak vyvrací všechna tvrzení, která byla před chvílí zmíněna. Udává, že za dění v minulosti není zodpovědný on, ale pan Min sám. Dále pak tvrdí, že údajné sledování žalobce byla jenom čistá náhoda. Žádáme tedy soud, aby byl pan Kwak zproštěn viny. Děkuji." Místností se rozprostřelo ticho.

Vím, že to je kapitola, která vyšla až po dlouhé době, ale snažím se psát, jak to jen jde.

Nechci nic slibovat, ale možná vyjde na Štědrý den další. Budu se snažit to do konce roku dokončit, abych pak měla čistý štít. Mám totiž návrh na další povídku.

V rámci toho jste si mohli všimnout, že jsem zrušila publikaci příběhu Tábor. Možná ho zase zveřejním, ale nebude to hned.

Jinak vám chci poděkovat za veškerou podporu a hlasy. Doufám, že se vám můj příběh líbí, protože mě moc baví psát a vymýšlet různé souvislosti.

Mějte hezký den a užívejte si volna.
Byeee~