You don't know anything ✓

68.

Sedím v parku. Dneska výjimečně sám. Jimin před malou chvílí odjel na soustředění, kam se mu očividně vůbec nechtělo, a já ho šel doprovodit. Cestou od zastávky jsem se ještě rozhodl, že se zajdu projít, když už je ta sobota a já nemám nic na práci. A tak jsem skončil tady.

Jelikož je už květen, je docela teplo. I park vypadá nádherně, když v něm všechno kvete. Kolem dokola jsou rozkvetlé sakury a třešně, které svými okvětními lístky zbarvily celou tuhle scenérii do růžovo-bíla. Šly slyšet zvuky ptáčků různých druhů, kteří krmili svá mláďata, která už za pár dní budou moci vyletět z hnízda. Se zavřenýma očima jsem se zaposlouchal do okolních zvuků, které přímo lahodily mým uším.

„A koho pak to tu máme?" ozval se přede mnou hlas, který jsem perfektně znal. Bleskurychle jsem otevřel oči a pohlédl na dvě osoby, které stály naproti mě. Cítil jsem, jak se mi začínají třást ruce.
„Co zas po mně, doprdele, chceš, Arone?" řekl jsem bez toho, aniž bych se zakoktal. V duchu jsem si stále opakoval větu, na kterou mě navedl Jimin. Jsi v klidu, chce tě jenom zastrašit. Bylo až neuvěřitelné, jak dobře to fungovalo.
„Ale, Koťátko vytahuje drápky?" uchechtl se, spolu s Taeminem, který stál vedle něj. Otráveně jsem protočil oči a s nezájmem je sledoval.

„Chybíš mi, Zlato. Ty a ten tvůj mrdatelný zadek," přiblížil se ke mně a pohladil mě po líčku. Ruku jsem mu hned odstrčil a postavil se před něj. S mírně zakloněnou hlavou jsem mu hleděl nenávistně do očí a sledoval ty jeho, ve kterých se míchaly různé emoce. Převládala ale jenom jedna, a to bylo pobavení.
„No tak. Nedělej, že se ti to tehdá nelíbilo," mrkl na mě a chytl mě za zápěstí. Rychle jsem se mu ze sevření jeho ruky vytrhnul a odstoupil od něj o krok dál.
„Myslíš to, jak jsi mě nesčetněkrát znásilnil? Jak si mě mlátil? Ponižoval? Zfetoval? Jak jsi mě nechal ležet na zemi po tom, co jste si ty a ti tví nadržení kamarádi užili? Ne, vážně se mi to nelíbilo," začal jsem po něm řvát, že se za námi pár lidí otočilo. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo. Nad tím jsem ale neměl čas přemýšlet, protože mě momentálně sere jeho nechutný úšklebek.
„Hmm, to zní jako zábava. Co si to zopako-" nedořekl to, protože jsem mu vlepil poměrně silnou facku. Toho jsem ale začal hned litovat, když jsem si všiml jeho výrazu, který se změnil na nasraný. Snažil jsem se na sobě nedát znát strach, který náhle ovládl mé tělo, ale můj vlastní pud sebezáchovy mě zradil, a já tak začal pomalu couvat. Nebylo to poprvé, kdy jsem viděl u Arona takový pohled, po které nikdy nenásledovalo nic pěkného.

„Tohle si neměl, ty malá mrdko," řekl ostře a silně mě chytil za paže. Začal jsem se vzpírat, ale tím jeho stisk ještě zesílil. Začalo to strašně bolet. Všiml jsem si, jak dal Teaminovi nějaký pokyn, a ten mě hned chytil pevně zezadu, abych se nemohl hýbat. Aronův stisk povolil a já tak mohl na chvíli cítit úlevu. Rázem mi na obličeji přistála silná rána, která mě donutila otočit hlavu na stranu, a vyhrkla mi slzy do očí.
„Copak, bolí?" zatahal mě za vlasy, aby si otočil můj obličej ke svému. Byl ke mně tak blízko, že jsme si navzájem dýchali do tváře. Snažil jsem se na sobě nedát nic znát, abych před ním nevypadal slabě. Musím něco udělat!

„Zabiju tě, ty malý hajzle!" křikl po mně, když si utíral tvář po tom, co jsem na něj plivnul. Musel jsem se v duchu pousmát, protože podle výrazu to vůbec nečekal. Smích mě ale přešel, když mě chytl pod krkem, který zmáčkl. Začal jsem se dusit a lapat po dechu, ale to mi nebylo umožněno. Spíše naopak. Svůj stisk ještě více upevnil a mně se tak začaly dělat mžitky před očima. Vím, že mi říkal ještě nějaká urážlivá slova, ale ty jsem nedokázal vnímat. V uších mi hučelo, před očima jsem měl tmavo a moje tělo začalo slábnout.

„Hej!" bylo jediné, co jsem slyšel, načeš mě Aron pustil a já se tak skácel k zemi. Začal jsem zběsile dýchat a snažil se popadnout dech. Můj zatemněný mozek zase začal vnímat okolí, díky čemuž jsem si všiml osoby, která klečí naproti mě.
„V pohodě, hyung?" optal se Taehyung se starostí v hlase. Snažil jsem se něco říct, ale místo toho jsem se rozkašlal a zaskuhral nad bolestí a pálením v krku.
„V klidu, nemluv," ozval se Kook, který stál vedle mě a hladil mi rameno. Až teď jsem si všiml, že tam tu ruku má. S jejich pomocí jsem se posadil na lavičku a chytil se za hlavu, která se mi trochu motala.
„Nechceš napít?" nabídl mi Kook flašku s vodou, kterou jsem s kývnutím přijal. Příjemně chladivá tekutina mi pomohla k tomu, aby se bolest trochu zmírnila a já tak mohl aspoň trochu mluvit.

„Kdo to byl?" zeptal se Taehyung když viděl, že mi je lépe.
„Můj bývalý přítel," zaskřípal jsem.
„A proč ti ubližoval?" nechápal Kook.
„Protože je to psychopat. Dělal i horší věci," dál už se neptali když poznali, že se o tom nechci dál bavit.
„A co vy tady děláte?" napadlo mě se zeptat, když jsem si všiml, jak jsou oblečení. Oba měli na sobě různobarevná saka, která byla velmi elegantní. Vlastně všechno na nich vypadalo elegantně.
„N-no, my jsme byli na oslavě?" řekl nervozně Kook a nenápadně pohl rukou za sebe. To upoutalo mou pozornost a podíval jsem se tím směrem. Všiml jsem si, že je to rudá růže. Podíval jsem se směrem k Taehyungovi, který taky vypadal, že je celý nesvůj.
„Vy dva spolu něco máte?" nedalo mi to, musel jsem se zeptat. Všiml jsem si, že Jungkook zčervenal a Taehyung taktéž. Pokřiveně, kvůli bolesti, jsem se usmál.
„A-ano, hyung," odpověděl nesměle Tae a chytil Jungkooka za ruku. Ten ještě více zrudnul.
„Jak dlouho jste už spolu?" zajímal jsem se.
„Dneska jsme měli roční výročí," usmáli se.
„A Jimin o tom ví?"
„Neví. Nikdo ze školy to neví," ozval se po dlouhé době Kook.
„Mně by nevadilo, kdyby se to někdo dozvěděl. Byl bych rád, kdyby každý věděl, že je Kookie jenom můj. Ale respektuji jeho přání, abychom to nikde neříkali. Jenom rodiče o tom ví."
„Tak já vás nebudu rušit," začal jsem se zvedat ze svého místa.
„Hyung, počkej. Nechceš aspoň doprovodit? Před chvílí tě malém uškrtili," začal se strachovat Jungkook. Chtěl jsem něco namítnout, ale když se k němu přidal i Tae, že je to dobrý nápad, neměl jsem na výběr. Oba mě tedy doprovodili domů a pak, ruku v ruce, oba odešli dál slavit své výročí.

„Ježiš. Co se ti to stalo?!" vykřikl zděšeně Jin, kterého jsem potkal na chodbě. Taky vypadal, že odněkud zrovna přišel, protože si vyzouval své boty. Mávl jsem rukou, že to nic není, a chtěl odejít. To mi ale nebylo umožněno. Chytil mě za paži, načež jsem sykl, protože to bylo přesně v tom místě, kde mě před tím držel Aron. Jin mi ihned začal rozepínat mikinu a sundávat mi ji z ramen, přičemž odhalil i můj krk, který byl taky značně pohmožděný.
„Kdo ti to udělal?" zajímal se hned s hněvem v hlase.
„Můžeš hádat," odfrkl jsem si. Jeho zorničky se rozšířily a jeho výraz se změnil na naštvaný.
„Ale snažil jsem se bránit, i když to moc nešlo. Je prostě silnější. Nebýt Taeho a Kooka, tak by bylo po mně," řekl jsem zoufale a znova si mikinu nasadil zpět.
„Ach, co si jenom počnu. Aspoň ti to namažu," vzal mě tentokrát za zápěstí a tahal do kuchyně, kde byla i lékárnička.

„Kde jsou vůbec ostatní?" zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že jsme tu sami.
„Máma jela s malou na nákup. Nikdo nebyl doma, takže Miyun neměl kdo pohlídat. Teď to možná štípne," upozornil mě, než mi přiložil vatový tampónek navlhčený desinfekcí, na tvář.
„A kde jsi byl ty?" optal jsem se ho, když byl s mým obličejem hotový. Nyní si bral mastičku na modřiny a nanesl mi vrstvu na krk, obličej a paže.
„S Dahyun. Zařizujeme si už ten byt, takže jsme se šli podívat po nějakém nábytku," jenom jsem kývl a poděkoval mu, když byl s mým ošetřením hotový.

Zbytek dne jsem si už jenom hrál s Miyun nebo si povídal s ostatními členy rodiny. Ještě před spaním jsem napsal něco Jiminovi a s myšlenkami na něj jsem usnul.