The New Avengers: První mise [DOKONČENO]

8. Část

Prostorem se ozývalo hlasité poplašné houkání, které jistě neznačilo nic dobrého. Asi každý by čekal, že se to může dít jen na základně S.H.I.E.L.D.u, kde teď momentálně byla většina New Avengers. Jenomže ti měli práce už tak dost nad hlavu. Tentokrát tento nepříjemný zvuk otravoval jiný superhrdinský tým.

„Sakra, Reede! Nemůžeš to už vypnout?! Jak mám v tomhle rámusu hledat svůj oblek?!"

Černovlásek si povzdechl. Svojí přítelkyni, a nyní i snoubenku, miloval nadevše, a v té nejhorší chvíli byl připraven za ni položit klidně i svůj vlastní život, ale jejího bratra měl už několikrát sto chutí vyhodit z domu ven na ulici.

„Co se stalo?" vešla do místnosti Susan.

„Podařilo se mi konečně spravit spojení se satelitem, který nám minulý týden zničil ten asteroid, a... Nejdříve jsem si myslel, že se někde stala nějaká chyba, ale.. pak jsem si to ověřil." Hrdina najednou znejistěl u svého vysvětlování. Jeho přítelkyně však byla už tak dost napjatá.

„A co jsi teda zjistil?"

„Do oběžné dráhy Země vstoupil nedávno neznámý objekt obrovských rozměrů. Nejspíš nějaká vesmírná loď." S naprostou vážností se Susan zahleděl do očí.

„A jaktože o tom víme až teď? Jak znám ministra, jistě by nám už touhle dobou nadával, proč s tím něco už neděláme."

„Ta loď je z velice pokročilé technologie. Obyčejné satelity nemají ani tu nejmenší šanci ji zachytit a Avengers se rozpadli. Máme jenom štěstí, že jsem do toho našeho nechal nainstalovat to kyberjádro."

V tu chvíli přiběhl další člen týmu, na něhož Reed momentálně náladu rozhodně neměl. „Tak jsem tady. Můžeme vyrazit." Blondýn se zarazil nad vzhledem svých kolegů. „Jaktože nejste převlečení?"

„Zatím není důvod. Ale bojím se, že až přijde, naše schopnosti na to nebudou stačit," přiznal tím nejvážnějším hlasem jakým jen mohl Mistr Fantastik.

~~

V pokoji panovalo hrobové ticho. Wanda poklidně spala na sněhově bílém lůžku. Těsně vedle ní na stoličce seděl Sam a pár metrů za ním stál u okna Scott.

„Doktorka říkala, že utrpěla vážné poranění předního laloku mozku. Minimálně si nebude pamatovat kdo jsme a co tady dělá."

„Hele, já nechci bejt nějakej necita nebo tak, ale... už jednou jsem málem přišel o lidi, na kterejch mi záleží. A rozhodně si to nehodlám zopakovat. Ještě dneska s Hope odejdeme. Promiň."

Falcon nešťastně v dlaních svíral křehkou ruku své dlouholeté přítelkyně. Nejraději by to také vzdal, ale zevnitř ho teď zžíral jen vztek a touha po pomstě. Vyčítal si, že tam nebyl, aby tomu nešťastnému incidentu mohl zabránit. Místo jakéhokoliv dodatku jen do plic nasál pořádně vzduch, jenž následně hluboce vydechl.

Scott mu lehce poklepal na rameno. „Hodně štěstí." S těmito slovy ho nechal s Wandou o samotě. Sam tak zůstal jen s tupým výrazem zabodnutým do Wandina nevinného obličeje.Za nedlouho hrobové ticho protrhlo neklidné pohybování hlavy po polštáři.

„Hmm.... Co se.. stalo?"

Samovi rázem spadl obrovský kámen ze srdce.

„Wando, na co si vzpomínáš jako poslední?"

Hnědovláska se zlehka chytla za hlavu. Všechno bylo tak rozházené. „Já... poslední, co si pamatuju, je jenom bolest. Ztratila jsem někoho blízkého, a pak si mě k sobě vzali nějací lidé, kteří mi dělali hodně špatné věci."

Jakmile se konečně rozkoukala, položila Samovi tu nejbolestivější otázku, kterou od ní mohl vůbec slyšet. „A kdo jste vy?"

Vzduch se najednou zdál být o něco hustší.

„Jmenuji se Sam Wilson a jsem tvůj nejbližší přítel a kolega. Až ti bude líp, představím ti další tvé přátelé. Stala se ti totiž menší nehoda, po které jsi přišla o část svých vzpomínek," pokusil se vysvětlit tím nejklidnějším hlasem jakým jen mohl.

Wanda zmateně hleděla do prázdna před sebe. Sice onoho muže u svého lůžka znala teprve krátce, ale zněl tak přesvědčivě.

„Kde to jsme?"

„To teď není důležité. Můžu tě ale ujistit, že jsi prozatím v bezpečí. - Já už musím jít, a ty by sis měla pořádně odpočinout." V rohu místnosti Falcon uchopil svůj zděděný štít po svém nejlepším příteli, načež bez jediného věnovaného pohledu či slova odešel.

Maximoffová se stále ještě zmateně rozhlížela kolem sebe na všechny možné směry. Neměla ani ponětí kde je nebo jak se sem vůbec dostala. Jediné, co zatím věděla, bylo, že měla nějakou ošklivou nehodu. Něco si pamatovala, ale ty vzpomínky byly moc vzdálené. Naopak ty, které by si pamatovat měla, jako by se vypařily.

Z hlubokého zamyšlení ji po pár minutách vytrhly podivné zvuky praskání z chodby. Dveře byly sice zavřené, avšak i přesto Wanda poznala, že to nebude nic, co by tam normálně mělo být slyšet.

Ve škvíře pode dveřmi se v pár sekundách mihlo zlatavě-oslnivé světlo.

Wandu zachvátily obavy. Bohužel ale, kvůli ztrátě paměti, nevěděla, že v jejím těle koluje druh nesmírně mocné magie.

Několik předmětů v jejím okolí dostalo načervenalý nádech, s čímž se začaly pomalu vznášet. To ji akorát ještě více vyděsilo. Naštěstí do pokoje vešla její záchrana.

„Neboj se. Jsem tvůj přítel. Jen klid," zazněl místností rázný mužský hlas.