The New Avengers: První mise [DOKONČENO]

11. Část

Celý byt voněl čerstvě upečeným kuřetem. May právě přikrajovala brambory. A jak tak pomalu krájela, najednou pohledem zavadila o fotku svého Petera. Poslední dobou se to stávalo celkem často. Happy ji sice neustále navštěvoval a předával informace o tom, jak se jejímu chlapci vede, ale už to bylo skoro pět let. Začínala mít obavy, že ho chytila nějaká tajná organizace, a ona se tak bude moci s jeho návratem nadobro rozloučit. Aby kvůli tomu brečela, na to uběhla už příliš dlouhá doba.

Jen si nešťastně povzdechla, načež radši pokračovala dál ve vaření. A přesně tehdy ji vyrušilo zazvonění zvonku.

Přípravu jídla nechala být, s čímž s naprostou nevědomostí, kdo by ji mohl tak náhle navštívit, šla otevřít. Jen co se tak stalo, překvapením málem zkolabovala.

Delší hnědé rozcuchané vlasy mu zakrývaly část obličeje. Hnědé oči odrážely jeho radostné pocity. Oblečení měl už trochu potrhané, ale to se vzhledem k jeho situaci, dalo chápat.

„Petere... Pane bože. Jsi to vážně - ty?" vydechla ze sebe po delší chvíli May a okamžitě se svému synovci zavěsila kolem krku. V ten moment si všimla ještě jedné přítomné osoby. „A vy jste..?"

„Bucky Barnes. Peterův kolega." Jeho nicneříkající výraz ji docela děsil.

Ještě jednou se od Petera odtáhla, aby přesvědčila jak sebe, tak i jeho, že je skutečně zpět. Jedné věci však stále nerozuměla. „Ale co policie? Pořád tě hledají."

„Tětičko, no tak. To tě nemůžu ani po tolika letech navštívit?"

May se nervózně usmála. „Ale ovšem. Vždyť nic jiného jsem si posledních pět let nepřála." I tak jí nicméně na Petrovi ani jeho společníkovi, který s ním přišel, něco nesedělo. Přesto vše je nakonec oba pozvala dál.

,,Dáte si něco k pití nebo k jídlu? Zrovna jsem dodělala kuře s bramborami."

„No, já bych možná..." Peter do Barnese okamžitě šťouchl. „Máme práci," sykl nabroušeně.

„Tak nic."

Peter tetě věnoval skromný úsměv. „Tětičko, máš tady ještě můj pokoj?"

May chvíli nechápala. „Ano. Od doby, co jsi odešel, jsem s ním nic nedělala. Určitě tam bude spousta prachu a pavučin."

Mladík se spokojeně rozešel směrem k pokoji. Poté pokynul svému kolegovi a oba zmizeli z dohledu.

„Tětičko," řekla si pro sebe zamyšleně May. Takto jí Peter nikdy neříkal.

„Kde to jen může mít?!" zanadával Barnes.

„Někde to tady musí být. Tím jsem si jistý," přitakal soustředěně Parker. V tu chvíli objevil tajnou skrýš ve skříni.

„Mám to!" zvolal vítězně, načež vytáhl menší kartonovou krabici, ve které se začal hned prohrabovat.

„Karburátor. Je tady. Dokonce i baterie."

Než se kdokoliv stačil nadát, bytem se začalo rozléhat hlasité bouchání na dveře. „Jménem zákona, otevřte!"

Mladík rychle posbíral všechno, co bylo potřeba, než vyběhl s Winter Soldierem v patách do obývacího pokoje, kde vyděšeně postávala teta May.

„Petere, musíš odsud pryč," řekla, jen co si ho všimla.

Dotyčný smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že tohle udělat nemohu. Máme ještě nějakou práci."

Teď už to rozhodně nebyl ten samý Peter Parker, jakého dříve May znala. „Kdo doopravdy jsi? Takhle by se můj Peter nikdy nechoval."

Hlasitý smích se rozezněl po celém pokoji. „Doufali jsme, že budeš trochu rozumnější. Ale asi nám nedáváš jinou možnost," ohradil pro změnu Barnes.

Bouchání na dveře každou sekundou sílilo, dokud zámek nepovolil, což bylo ale pro May jedině dobře.

„FBI, nikdo ani hnout!" zakřičel rozzuřeně jeden z agentů. To už však oba zamaskovaní skrullové měli v rukou své zbraně, načež se, v ne zrovna velkém bytě, rozpoutal boj.

May se urychleně vydala k nejbližšímu a jedinému východu. Každý seběhnutý schod byl pro ni jako polibek od jejího oblíbeného hudebníka. Byla tak udýchaná a unavená, že chvíli trvalo, než si uvědomila, kam vlastně doběhla.

Bylo to skoro jako mrknutí oka. Téměř nepostřehnutelné, ale přitom tak prosté. Najednou stála ve větší hale před širokým dřevěným schodištěm nějakého starobylého domu. Pár metrů od ní se nacházely vchodové dveře.

Vůbec nechápala, jak se tam dostala.

S otevřenou pusou dokořán se začala kolem sebe pomalu otáčet.

„Té nepříjemné situace ve vašem bytě, je mi líto," přišel kdoví odkud vysoký muž s červeným pláštěm. „Před tou teleportací bych vás varoval, ale potřeboval jsem vás při vědomí." Ta věta byla tak šílená, že ji May tak trochu úplně ignorovala.

„Vy jste ten... kouzelník."

„Kouzelník byl Harry Potter, já jsem čaroděj." Na krátkou chvíli se odmlčel, aby mohl pár kroky přejít blíže. „Doktor Stephen Strange. Pro vás jsem jen a pouze Doktor. Žádný pan Strange, mistr Strange, a už vůbec ne pan kouzelník."

„Do-dobře. Ehm... Já jsem..."

„Vím kdo jste, paní Parkerová. Jestli bych vás nyní mohl poprosit, mohla byste jít teď prosím támhle do toho pokoje. Váš přítel tam vás již čeká."

„Přítel?" nechápala.

„May," ozval se od vchodu Happy Hogan.