Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

12 (pláčeš kvůli mě?)

Přijdu domů a odhodím batoh do svého pokoje. Dneska už mám školy až po krk, moje ouško jsem si obvázal do ubrousku z jídelny, protože mě krev ještě tekla. Mám docela žízeň, proto zamířím do kuchyně, ale ještě než vejdu, zaslechnu rozhovor mezi Jinem a Jungkookem.

„Jungkookie, jsi si jistý, že chceš začít se školou? Nebude přece jen lepší ještě počkat?"

„Um, ani ne, budu tam s Taem." Nalepím se na dveře, abych líp slyšel.

„Ano, to sice ano, ale jsi docela plachý, tak se bojím, abys to v té škole zvládal, i co se týče učení."

„Nejsem plachý, už si přece začínám zvykat..."

„Správně, teprve si zvykat začínáš, a neříkej mi, že nejsi plachý, vždyť sebou cukneš při každičkém prudším pohybu." Je chvíli ticho, pak si Jin povzdechne.

„Jungkookie, já ti nechci bránit, jsem rád, že se tak snažíš zapojit, ale nebude opravdu lepší počkat? Proč tam vůbec tak moc chceš?"

„Já...já tam nechci Taeho nechat samotného, chci být s ním." Sklouznu zády po dveřích a posadím se na zem, jsem docela v šoku, podle mého vysvětlení, jak to ve škole probíhá, nejspíš pochopil, že se tam hybridi nemají úplně nejlíp, a proto se rozhodl nenechat mě v tom samotného?

Otevřou se dveře a já taktak vyskočím na nohy, rychle se otočím zády k Jinovi, kterého jsem nejspíš trochu vylekal, a zamířím do pokoje, ale Jin mě zastaví tak, že mě chytne za paži.

„Počkej, počkej, Tae, tak zaprvé, ahoj."

„Um...ahoj?" řeknu trochu nejistě, že by si nevšiml mého obvázaného ouška v ubrousku?

„Bezva, a zadruhé, co máš s ouškem?" Hmm, tak si toho všiml, no super, nemůžu mu říct, že mě Suhan shodil ze schodů, zase by šel do školy a snažil se vyřešit něco, co se ve skutečnosti vyřeší, ale jen na pár hodin, nemělo by to smysl.

„Uh...no...já jsem spadl ze schodů, podklouzla mi noha a trochu jsem se odřel." Jin mi pozvedne bradu a pootočí moji hlavu tak, aby krásně viděl na mé tygří ouško.

„Spadl ze schodů, jo? Hmm, no dobře, pojď se mnou do koupelny, podíváme se na to."

„To není nutný...nic to není."

„To nevadí, i tak mi to ukážeš, jestli to máš odřené do krve, tak se nevyhneš dezinfekci." Zakňourám a následuju Jina do koupelny.

Posadím se na vanu. Seokjin mi opatrně sundá ubrousek, který už se trošku začal přilepovat k ráně. Vyhodí ho do koše a prohlédne si mé ouško. Pak otevře skříňku nad umyvadlem a vytáhne lékárničku.

„Poslyš, Taehyungie, opravdu jsi upadl sám?" sklopím zrak a přikývnu. Jin mi očistí ránu a šplíchne na ni trochu dezinfekce. Syknu a chci ucuknout, ale Jin mě drží a utišuje. Potom mi ouško obváže a pohladí mě po krémových vláskách.

„určitě? Hele, kdyby se něco dělo ve škole, tak mi to řekneš, že ano?"

„Um...jo, řeknu." Slezu z vany a zamířím ke dveřím. Jin ještě schovává tu lékárničku. Nemám chuť mu o tom říkat, bude lepší, když už se mezi Suhana nebudeme plést.

Vejdu do pokoje a zavřu za sebou dveře, přitom zůstanu otočený čelem k zavřeným dveřím a ztěžka si povzdechnu. Alespoň, že ostatní mají školu v pohodě, všichni je ignorují, žádné posměšky ani šikana, tak proč musí jít Jungkook zrovna se mnou?

„Jsi v pohodě?" optá se nejistý hlásek za mnou. Kruci, myslel jsem, že jsem tady sám. Otočím se a pohlédnu na králíčka sedícího na posteli se svým deníkem.

„Uhm, jo, jenom...těžkej den ve škole, nic víc." Přijdu ke své posteli a posadím se na ni. Vytáhnu svůj deník a taky si začnu psát můj skvělý zážitek se schody a Suhanem. Mám ale divný pocit, jakoby na mě visel něčí pohled, zvednu zrak a kouknu na Jungkooka, samozřejmě, své oči má zaražené v mé osobě.

„Co koukáš?" Podrbe se na zátylku a zavře svůj deník.

„Um, ale nic, jen tak koukám..." To mi nesedí, něco po mě chce.

„Chceš mi něco říct?" Dá hlavu na stranu a zastříhá s ouškama.

„No...spíš se na něco zeptat." Dám mu tedy najevo, že mu věnuji plnou pozornost. „Eh, mě by zajímalo, no...jestli něco nevíš o panu Sungovi." Teď jsem se mále zadávil vlastními slinami. Kde na něm byl? Zrovna tenhle člověk není nic pro Jungkooka, možná by o něm neměl nic vědět.

„Uh...nevím o něm nic." Jungkook se zvedne a skočí na mojí postel. Opře se o moje kolena a nahne se ke mně, teď jsem i trochu zrudnul, nosem mi projela jeho specifická vůně.

„Kecáš, proč mi to nikdo nechce říct? Stejně už jsem se s ním setkal, dvakrát." COŽE?

„jak jako? Kde ses s ním setkal? A...kdo byl s tebou?" začal jsem se rychle ptát, protože pan Sung je jedna velká závažná věc, která Jina trápí už od doby, co si přivedl svého prvního hybrida, což jsem byl vlastně já.

„No...byl jsem s Namjoonem na poště, ale to není podstatný, chci vědět, co je přesně zač."

„To ti stejně neřeknu, Kookie, není to nic, co bys musel vědět, tobě stačí vědět to, že se mu máš vyhýbat."

„To už jsem slyšel, ale jak se mu mám vyhýbat, když nevím přesný důvod?"

„Prostě, ne, Kookie, nebudu ti vykládat ty hrůzy, které dělá." Jungkook nafoukne své tváře a sedne si na okraj postele, ah, on trucuje? Rozkošné.

„Hele, nebuď uražený, já to s tebou myslím dobře." Jungkook si povzdechne a rozvalí se v mých peřinách. Protáhne se, přitom se jeho růžový pletený svetřík povytáhne nahoru, je mu vidět pupík, proč se tak červenám? Mám hroznou chuť se k němu přitulit, po dnešku bych to i potřeboval, ale nechci se zase dostat do nějaké trapné situace, co když sem zase někdo vletí? Opět uvidí mě a Jungkooka, jak se k sobě tulíme, ne, to není dobrý nápad.

„Ptal jsem se Jina, jestli bych mohl začít chodit do školy," vypadne z něj, přitom ale neodvrací zrak od stropu, „chtěl bych začít už od příštího týdne." No jo, z části jsem ten rozhovor slyšel, zajímalo by mě, jestli tam chce opravdu jen skrz mě.

„Um, Jungkookie? Nevypadáš na to, že bys byl úplně odhodlaný, proč se tam tak hrneš? Mohl bys čekat třeba ještě...um, třeba měsíc." Jungkook zakroutí hlavou.

„U-um, to je moc dlouhá doba, chci tam chodit s tebou."

„Ale...nejdeš tam jen kvůli mně, že ne?" Neodpovídá, jen pozoruje strop a poté se zeptá na něco, co jako odpověď rozhodně nezní.

„Ty jsi nespadl sám, že?" Pozvednu obočí. Je docela chytrý, je dobře, že je tak podezíravý, ale teď bych se tématu o škole raději vyhnul velkým obloukem.

„Já...je to složitý." Jungkook se zvedne a skočí mi do náruče, obmotá okolo mě nohy i ruce a svůj obličej zaboří do mé hrudi. Leknutím vyjeknu, ale poté si ho projedu pohledem. Je to docela příjemný, opatrně ho obejmu a pohladím ho po ouškách.

„Uh, jsi docela mazel, Kookie." Zasměju se, ale smích mě přejde, když uslyším jeho tiché popotahování. Odtáhnu si ho od sebe a zamračím se. „Ty pláčeš? Proč?" utřu mu slzičky, které se mu kutálí po červených líčkách.

„Já...já ani nevím, cítím, že jsi smutný, asi tě to hodně bolí, ne jen to ouško, ale i to, jak se k tobě lidé chovají." Šokovaně na něj pohlédnu. Jak tohle může vycítit? Sice je to hybrid, ale ani já nemám takovou schopnost, abych vycítil něčí útrapy.

„A...ty teď pláčeš kvůli MÝM problémům?" Jungkook pozvedne rameny, ale nic neříká, jen se ke mně dál tiskne. Krásně mě hřeje, uklidňuje mě to, přesně tohle objetí jsem potřeboval.

„Nesvěříš se Jinovi?"

„U-um, víš, Jungkookie, některé věci ani Jin nevyřeší, občas je lepší se ve věcech nešťárat."

Heh...trošičku zpoždění 😅