Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

1 (nic ti neudělají)

Taehyung P. O. V.

To první, co mě probudí a donutí mé tělo sebou nepříjemně škubnout, není budík, ale Hobiho hlasitý křik, který přiřazuju k siréně už od doby, co si Seokjin toho hyperaktivního koňského hybrida adoptoval. Zakňourám, protože na tohle jsou moje tygří ouška moc citlivá, zakryju si je polštářem, teď rozhodně nejsem připravený vstávat, ale mám smůlu, protože se otevřou dveře od mého pokoje a já poznám hlas mého spasitele.

„Vstávej, Taehyungie, škola volá." Zamručím, všechno, jen ne škola. Nesnáším to tam, protože jsem terčem posměchů. S tím ale asi nic neudělám, protože hybridi jsou prostě bráni jako ti jiní, kteří si nezaslouží, aby s nimi bylo jednáno, jako s lidmi. Seokjin už se to snažil vyřešit, protože na nás nedá dopustit a vzhledem k tomu, že je všude známý jako nejbohatší a nejlepší chovatel hybridů, tak každý na jeho slova dá, ale i když dostali ostatní od ředitele školy vynadáno, stejně to pak pokračovalo. Myslím, že tohle už nemá smysl nijak řešit.

S povzdechnutím vstanu a zamířím ke dveřím. Zděsím se, když si všimnu žlutých peříček všude kolem a do toho ještě Hobiho pištění. Vždycky je tady po ránu takový chaos.

„Pane bože! Co se tady zase děje?" zvolám a máchnu kolem sebe pažemi. Z chodby už se na mě vyvalí Hobi se slzami v očích. Jeho špičatá koňská ouška má sklopená a v ruce drží svůj hustý ocas, aby si ho nepřišlápnul.

„Tae, řekni něco Yoongimu, zase mi dal do postele toho gumového hada." Ach jo, proč se jen musí s Yoongim pořád tak pošťuchovat? Začíná to být pěkně otravné, vždyť je jim taky sedmnáct, Yoongimu dokonce osmnáct, ale stejně se chovají jako děti, dobře, já nemám co říkat, protože jakožto tygří hybrid jsem docela hravý, ale Hobi s Yoongim jsou extrém.

„Yoongi?" zvolám a vlezu do jeho pokoje, který sdílí s Hobim. Nevypadá, že se chystá vstávat, jako každá kočka líně leží v peřinách s naprosto flegmatickým výrazem, „Yoongi, takže za prvé, vstávej. Za druhé, žertík s hadem je už okoukaný. A za třetí, doufám, že to peří všude kolem nemáš na svědomí ty." Yoongi si zívne a otráveně na mě pohlédne.

„Nemluv, jako Seokjin, jedna máma v tomhle domě stačí," ušklíbne se na mě, „a já Jimina neoškubal, nevím, proč to kuře pořád pelichá."

„Já pelichám ze stresu! Nemůžu za to..." ozve se za námi tenký hlásek. Jimin je kuřecí hybrid, je taky z nás všech nejplašší a nejmenší. Pohlédnu na hocha s chmýřím ve vlasech a sem tam s nějakým delším žlutavým peříčkem. „Tak nebuď ve stresu, jinak přijdeš o všechna pírka."

„Stejně jich moc nemá, je to jen chmýří." Zasměje se Yoongi a pozvedne svá kočičí ouška.

„Hleď si svého, Yoongi, jsem ve stresu, protože se jde zase do školy, zase se na mě budou tak ošklivě dívat." zakňourá a popotáhne nosem.

„Tak je ignoruj." Všichni se otočíme za hlasem. Za námi stojí Seokjin ve své zelené zástěře a mile se na nás usmívá, „Pojďte se nasnídat, v miskách máte cereálie s jogurtem a kakao." Ouška každého z nás se napřímí a zpozorní, když se Jin zmíní o kakau, myslím, že tohle je jedna z chvílí, když se všichni chováme tak trochu jako děti, když spokojeně odskáčeme do jídelny, protože kakao je nejen nápoj, který nám připomíná naše první setkání s Jinem, ale taky je to tak návykově sladké, že už si ráno bez kakaa nedokážeme představit.

Seokjin nás každé ráno odváží do škol, protože všechny tři má po cestě do práce. Ano, každý chodíme do jiné školy, usoudil totiž, že kdybychom všichni chodili do stejné školy, tak by si na nás ostatní hůř zvykali, protože by nás bylo moc.

„Tak se měj hezky, Jiminie, a nezapomeň, co ti pořád říkám, ignoruj ty nepříjemné pohledy." Usměje se na něj Jin, ale to už Jimin vylézá z vozidla.

„Jasně, ahoj, Jine, ahoj, kluci." Rozloučíme se s ním, než se dveře zavřou a po něm na sedadle zbyde jen pár žlutavých pírek.

Často přemýšlím nad tím, jestli si Seokjin adoptuje ještě nějakého hybrida. Je mi jasné, že jich zase nechce moc, protože nás bere jako svojí rodinu a ta je už tak hodně obsáhlá. Prošel několik útulků a dal samozřejmě přednost těm hybridům, kteří jsou mnohem vzácnější, než ostatní, proto má Hobiho- koňského hybrida a Jimina- kuřecího hybrida. Mě našel na ulici a Yoongiho taky, ten je sice obyčejný kočičí hybrid, ale Seokjin má moc dobré srdce na to, aby ho tam nechal.

„Taky se mějte hezky, kluci." Rozloučí se s nimi, když zastaví před druhou školou, do které chodí Hobi s Yoongim.

No jo, sice se pořád pošťuchují, ale jsou tak nerozlučná dvojka, že Seokjina přemluvili k tomu, aby chodili do stejné školy. Vzhledem k tomu, že by nechodili do stejné třídy, tak jim to povolil.

Auto zastaví konečně na poslední zastávce- u mé školy. S nádechem otevřu dveře a vezmu si svůj batoh, Seokjin si nejspíš všimne mých sklopených oušek, proto se ke mně natáhne a pohladí mě paži.

„Ty taky, Taehyungie, nevšímej si jich, nic ti neudělají, víš, že si nikdo netroufne vám ublížit, když patříte mně." Pohlédnu na svůj náramek, na kterém je adresa a podpis Seokjina, aby všichni věděli, ke komu patřím. Přejedu po něm prsty a přikývnu.

„Já vím, budu v pohodě, díky, Jine."

„Jo, to je můj oblíbenec," zasměju se, „na večeři budou palačinky, tak se máš na co těšit." Oh, ano, zbožňuju Jinovi čokoládo-jahodové palačinky. Přikývnu a zavřu dveře, aby mohl Seokjin konečně odjet do práce, ještě naposled zamávám a poté se rozejdu směrem ke škole.