Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

30 (je to moje chyba)

Oba dva sklopíme ouška, když za sebou uvidíme toho ďábelského zrzka. Pan Sung. Jak to, že je tady? Proč zrovna teď? Teď mě ale trápí jiná věc...já na sobě nemám obojek...

„Dvě známá hybridí mláďata a úplně sama?" zasměje se a přijde k nám blíž.

„M-My nejsme sami...Jin je v o-ordinaci..." vykoktám vyděšeně a přitisknu se ke králíčkovi.

„Tak to znamená, že jste sami, on je tam, vy jste tady, navíc...mám pocit, že tady tomu kocourkovi něco chybí na krku." Zašeptá a poukáže na můj holý krček. Přikrčím se, tohle je konec.

„O-Omlouvám se, h-hned si ho nechám nasadit, vrátíme se k Jinovi..." Zrzek se ale usměje a přiblíží se tak, že jsme obklíčeni tím ďáblem a lavičkou.

„Ne, ne, kdepak. Ty už se k žádnému Jinovi nevrátíš." Sykne a pevně mi stiskne zápěstí. Vyjeknu a rychle se chytnu Jungkooka, ale on se mnou škubne k sobě a tak mě od králíčka úplně odtáhne.

„Ne! Prosím, budu to nosit! Omlouvám se! Nevezte mě pryč!" začnu brečet, protože jeho stisk nepovoluje, už vidím jeho bílou limuzínu, ke které mě táhne, zastaví nás ale rozechvělý hlásek za námi.

„Nechte ho jít, on za to nemůže! To já jsem ho vyvedl ven bez vodítka, za všechno můžu já, půjdu s vámi do útulku, jen nechte Taeho u Jina." Šokovaně na něj kouknu se slzami v očích a zakroutím hlavou. Tohle přece nemůže. Pan Sung se ale očividně zarazí a zamyslí.

„Hmm, hlásíš se dobrovolně, jako úplatek za to kotě?" Jungkook si setře z tváří slzičky a přikývne.

„A-Ano..." Pan Sung se uchechtne.

„Hmm, máš pro mě mnohem větší cenu, než tady ten, dobrá, platí, ať si jde ten hybrid, kam chce, ale ty pojedeš se mnou." Pan Sung mě pustí a odstrčí stranou, zatím, co Jungkook nešťastně přijde k zrzkovi.

„Ne! Kookie! To nedělej, ať si vezme mě, prosím...nemůžu tě takhle ztratit!" zavzlykám a chytnu Jungkooka za rukáv, ale pan Sung mě od něj odstrčí a nacpe králíčka do auta. Naposled se na mě zamračí.

„Neboj se, hybride, u mě mu bude moc dobře." Zašeptá s úsměvem a nastoupí do limuzíny také, která se okamžitě rozjede. Z očí mi vyhrknou slzy.

„Ne! Jungkookie!" rozeběhnu se za nimi, ale to nevydržím věčně a po chvíli se udýchaně zadívám do dálky na ujíždějící auto. Spadnu na kolena, dlaněmi si zakryju obličej a rozvzlykám se na celé okolí. Je to moje vina, všechno, právě jsem ztratil to nejcennější v mém životě, toho milého a rozkošného králíčka, který se za mě obětoval.

Seokjin P. O. V.

Konečně odešli všichni pacienti, teda, musím ale říct, že je to vyčerpávající. Pousměju se a kouknu na židli u dveří s tím, že tam budou sedět moji maličcí, ale...nebyl tam ani jeden. Zamračím se a vylezu ven ze dveří.

„Taehyungie? Jungkookie? Kdepak jste?" zvolám nervózně a začnu kolem pobíhat. „Sestři? Neviděla jste moje hybridy? Seděli tady." Ona jen pozvedne rameny.

„Oh, to nevím, nesledovala jsem je..." Do háje, to ne, kde sakra jsou? Jasně jsem jim řekl, aby-... Vyruší mě pláč, který mi je hodně povědomí. Otočím se k hlavnímu vchodu a šokovaně kouknu na tygříka celého od slziček.

„Taehyungie? Co se stalo? Kde je-..." Nestihnu nic dalšího říct, pevně se na mě natiskne a rozvzlyká se ještě víc.

„Hro-Hrozně mě to mrzí, J-Jine, j-je to všechno mo-moje chyba!" vydá ze sebe úplně vyřízený. Pohladím ho po zádech a pokusím se ho nějak utišit.

„Pššš, no tak, neplač, co se stalo, Tae? Kde je Jungkook?" Po tomhle se rozpláče ještě víc, z tohohle nevěstím nic dobrého. „Tae, koukni na mě, no tak, uklidni se a koukni na mě." Pozvednu mu bradu a setřu m slzy, on na mě koukne se sklopenými oušky, bože, vypadá hrozně, je úplně napuchlý a červený od slz.

„Tae...kde je Jungkook?" On popotáhne nosem a polkne vzlyk.

„On...on si ho odvezl pan Sung." 

I když se to teď nezdá, tak za chvíli už budeme končit (pokud můj mozek zase nevymyslí další zápletky) 

Takže, kdo chce pak ten smut po endu, tak mi rovnou pište návrhy na top a bottom, protože mě to je jedno, ale chci si to už pomalu předepisovat, tak ať vím, kolik z vás chce co, jen ať mám představu 😅