Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

25 (slíbils mi to...)

„Au, Jine, je to hrozně stáhnuté." zakňourám, když mi Jin na krk připevní elektrický obojek. Zase ráno, tentokrát jdu ale zpátky do školy i s tou příšernou věcí na sobě.

„Promiň, Taehyungie, víc povolit to nejde, je to tak schválně dělané, abys ty šoky době cítil."

„Ale já žádné nedostanu, slíbils mi to." Jin se pousměje a pohladí mě po paži.

„Však ne, ale víc to povolit nejde, budeš to muset vydržet." Posmutněle přikývnu a kouknu k hlavním dveřím, u kterých už čekají ostatní. Hobi s Yoongim se zase začali pošťuchovat a Jimin jen stál u nich a smál se. Jediný Jungkook stál bokem, se sklopenými oušky a posmutněle mě sledoval, musí ho to mrzet, nejspíš si to dává za vinu, protože to byl on, koho jsem zachraňoval.

„Tak jdeme, kluci, ať školu stihnete." Zvolá Jin, když skončí s mým obojkem a vyrazí ke dveřím, jen ho bez řečí následuju až do auta, nemám náladu vůbec na nic, a už vůbec ne na tu otravnou školu.

***

Když jsme s Jungkookem vešli do třídy, hned se na nás všichni otočili. Začali nás probodávat pohledem a něco si špitat, kdykoliv jsem kolem někoho prošel, raději se mě stranil. Ještě s tím obojkem...opravdu jsem se necítil vůbec dobře.

Po celou dobu, co probíhaly hodiny, jsem se snažil ani nemuknout a ani se nijak nepohnout, učitelé, co nás učili, měli ten hloupý ovladač na můj obojek neustále u sebe, na konci hodiny ho položili na svůj stůl, a když přišel další vyučující, jakoby snad něco čekal a ten ovladač si dal raději do kapsy. Já přece nejsem nebezpečný...

Rozezní se zvonek a mě s Jungkookem konečně čeká poslední hodina. Museli jsme akorát přejít do jiné třídy. Vezmu si svůj batoh a zamířím na chodbu, ale ještě mě stihne něčí ručka chytnout za tu moji. Překvapeně se otočím na Jungkooka, který se jen pousměje, ale nic neříká, jen mě pevněji stiskne a rozejde se se mnou směrem k chodbě.

„Um, nevypadáš tak zle..." šeptne nejistě Jungkook v polovině chodby. Kouknu na něj, je mi jasné, že se mě nějak snaží utěšit. Usměju se na něj tedy taky, i když falešně.

„Díky, Kookie..." Jungkook mě ale prokouknul a povzdechl si.

„Tae...oni na to přijdou, dojde jim, že ty nejsi žádná zrůda, protože to nejsi, ty jsi totiž milý a starostlivý a přátelský a krásný a roztomilý a-..."

„Jsem krásný a roztomilý?" Jungkook se začervená a schová se za svá černá ouška. Moji ruku ale nepouští, najedou se mi zdá ale úplně horká.

„Ummm, no...pro mě jo." Bylo tak rozkošné, jak stydlivě to řekl, ale dohnalo mě to k červenání taky. Chtěl jsem mu na to něco říct, že on je pro mě taky roztomilý a krásný, ale nestihl jsem to, vyrušil nás moc dobře známý hlas.

„Hej, hybride!" otočím se za hlasem Sehuna, „nezapomněl sis něco?" zákeřně se zasměje a zamává nad hlavou s mým ovladačem k obojku. Kruci, kde to vzal? To mají mít u sebe učitelé, ne on!

„Hele, nech to být, to není tvoje!" křiknu na něj, pustím Jungkooka a rozejdu se jeho směrem. Sehun se ale zasměje.

„Copak, kočičko, jdeš mě zase pokousat? Vem si ten ovladač, hmm?" Chtěl jsem mu ho vytrhnout z ruky, ale on je přeci jen o dost vyšší, proto mu stačilo jen zvednout paži, abych byl v koncích. „haha, na čičiči."

„Sehune, nech toho, zase mě přivedeš do problémů!" Sehun se ale jen zasměje.

„Já? To ty ses do problémů přivedl sám, to ty jsi mě pokousal, raději jsem si zašel za doktorem, jestli jsi neměl třeba vzteklinu, měl by ses naučit chovat ve společnosti lidí, hybride." Chtěl jsem vyskočit a ten ovladač prostě získat, ale v tu chvíli můj obojek zabzučel a já se v bolestech sesypal na zem.

Dostal jsem elektrický šok a další, a za ním další a další. Nedalo se to vydržet, ta neuvěřitelná bolest mi projela celým krkem a pak ti tělem. Chtěl jsem si ten krám sundat, ale nešlo to, akorát jsem tak schytal pár ran i do rukou.

„P-Prosím...u-už dost..." zavzlykal jsem a snažil se nadechnout, ale přes ty šoky to nebylo pomalu ani možné. Ležel jsem na zemi v klubíčku a pevně se za obojek držel s domněnkou, že si tak pomůžu, ale opak byl pravdou.

„Tohle ti patří, ty neřáde!" zasměje se Sehun a pokračuje v mačkání ovladače. Pomalu jsem neviděl přes proudy slz, jak jsem brečel, ani jsem nezvládal polykat svoje vlastní sliny, takže mi stékali po bradě až na podlahu.

Úplně vyřízený jsem pootevřel oči a pohlédl před sebe. Uviděl jsem ho. Jungkook tam stál v pozadí, měl sklopená ouška, v očích se mu leskly slzy, pažemi objímal sám sebe, ale nepřišel mi pomoct. Prosil jsem ho pohledem, párkrát se mi podařilo i zašeptat jeho jméno, ale on tam jen stál a přihlížel. Rozplakal jsem se ještě víc a čekal, kdy tohle peklo skončí.

Kolem nás se začal tvořit dav zvědavých školáků, nikdo se mě nezastal, proč by taky, když jsem jen nebezpečný hybrid, od nich jsem to čekal, ale od Jungkooka ne. Myslel jsem, že mě má rád, že by mě taky ochránil, já se kvůli němu dostal do takového problému, ale on nehne ani prstem, ani se nepokusí.

Raději jsem oči zavřel, nechtěl jsem se na nikoho koukat, nechtěl jsem ty pobavené pohledy vidět. Jen jsem tam dál ležel, křečovitě se tiskl k podlaze a doufal, že to Sehuna za chvíli přestane bavit, ty minuty byly tak dlouhé, tak straně dlouhé...a nesnesitelné.

Moooc se omlouvám za zpoždění 😇

Jinak dobrý večer všem, co čtou ještě dnes 💜😂