Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

11 (pěkný pád, hybride!)

Taehyung P. O. V.

4. Září 2017

Ráno bylo jaksi neobvyklé, to když jsem se probudil vedle Jungkooka, můj ocásek byl v jeho hřejivém objetí a všichni to viděli. Říkám si, že to možná je normální, protože jak Jungkook řekl, už jsme vlastně skoro bratři, tohle přece bratři dělají, občas se tak k sobě přitulí a je jim dobře, ale já mám z toho smíšené pocity, kterým úplně nerozumím.

„No tak, Tae, co tam pořád píšeš?" Optá se docela obyčejná brunetka, která se mnou trávívá čas ve škole, dobře, to je možná to, co ji dělá neúplně obyčejnou.

„Um, ani nevím, jen nějaké...hlouposti." Brunetka se zasměje a ušklíbne se na mě.

„Hlouposti? Tak proč se u toho tak culíš?"

„Neculím se." Pokusím se ji odbýt a zastříhám s ouškama. Zase se tak okouzleně usměje a jedním prstem se dotkne mého ouška. Na tohle jsem už ale zvyklý, dělává to často, v podstatě pokaždé, když se svými hybridními částmi zahýbu, což se děje často.

„Aww, jsi tak roztomiloučký tvoreček, Taehyungieee."

„Díky, Jisoo, alespoň někdo mě nevidí, jako zrůdu." Tohle řeknu trochu sklesle, ale Jisoo mě povzbudí tím, že mi dlaněmi zmáčkne tváře.

„Mm, neříkej to hnusný slovo, vůbec se k tobě nehodí." Pousměju se a pokusím se vyprostit z jejích dlaní. Zavřu svůj deník a zastrčím ho do batohu. „Snad se tady nebudeš cítit sám, až odletím." Poklesnu. Zapomněl jsem, že odlétá už zítra a já ji vlastně už neuvidím.

„Um, ne...nebudu tady sám, v brzké době sem nastoupí můj nový spolubydlící, takže..."

„HA? Taky hybrid?" skočí mi do řeči a nastaví překvapený výraz. Přikývnu.

„Jo, králičí hybrid, věř mi, je mnohem rozkošnější, než jsem já." Jisoo nafoukne tváře a nastaví rozzlobený výraz.

„Ach jo, já ho nestihnu. Hloupé stěhování do Japonska." Chci jí na to odpovědět, ale přeruší nás štíhlá blondýnka, která si za námi odkašle.

„ehm, ehm, Jisoo? Nech tady toho hybrida a pojď raději za námi."

„No jo, už jdu, Liso." Pousměje se na mě a poté odkráčí s blondýnkou za svými kamarádkami. Povzdechnu si a nasadím si batoh, měl bych jít na hodinu, než zazvoní. Přijdu ke schodům, které chci sejít, ale pod mé nohy se zamotá něčí jiná noha, ano, někdo mě zákeřně podkopne a já to dolů ze schodů vezmu rovnou po hlavě. Udělám pár kotrmelců, než dopadnu na tvrdou zem pod schody.

„Au...co to bylo..." ztěžka se postavím, i když se cítím úplně dolámaný, navíc mi začne pulsovat v oušku a když k němu přiložím svou ruku, ucítím jakési teplo a vlhko, poté už jen zírám na svou dlaň od krve z mého ouška.

„Haha, to byl moc pěknej pád, hybride!" zasměje se zákeřně Suhan a sejde schody, ještě do mě drbne ramenem a odkráčí do naší třídy. Tohle tady dlouho nebylo, jo, sice mě tahá za ouška a ocásek, ale to je tak jediné fyzické trápení, ale že by mi podkopl nohy u schodů...to bylo trochu moc, navíc jsem si odřel ouško a narazil si bok.

„zapiš si to do deníčku, zrůdo." Zasměje se Suhanův kamarád, který ve všem jede s ním, i když si myslím, že zrovna on má na víc. Povzdechnu si a zamířím do třídy, kruci, zase mi do očí nahrnou slzičky, ale rozbrečet se tady, to by tu ještě scházelo. Jen polknu a promrkám oči, než vejdu do třídy, snažím se vypadat zcela přirozeně, jako bych teď neudělal několik salt ze schodů.

Vezmu si ubrousek a přiložím si ho k uchu, trochu syknu, je to docela citlivé. Posadím se do lavice a snažím se ignorovat ty paka za mnou.

„Copak, tygříčku, zranil ses?" optá se Suhan, ale hned na to se začne zákeřně smát. Ah, jak já ho nesnáším, teď si říkám, že bych byl rád, kdybych tady měl Jungkooka, ale zároveň úplně netoužím po tom, aby i jeho tak trápili, navíc, on je oproti mně docela citlivý a plachý, takže by mu to mohlo hodně vadit, ještě když na to není zvyklý.

„Zítra odejde ta tvoje kočka...heh, kočka, chápeš ne? Tak se máš na co těšit, hybride."