Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

34 (pane Sungu?)

--O 2 týdny později--

Už jsem u pana Sunga nějakou dobu, snažil jsem se s ním dobře vycházet, abych se ho mohl zeptat na tu minulost, protože to i mě hodně zajímalo, ale nenašel jsem na to správný čas. Myslím ale, že už uběhla správná doba na to, abych se mohl vyptávat víc soukromě.

Zrovna teď sedíme u stolu v takové menší jídelně a jíme kuře, oh, vzpomněl jsem si na Jimina, tohle jídlo bychom asi doma neměli, právě skrz něj, ale je to tak hrozně moc dobré. Snažím se jíst tak, jako pan Sung, tak...slušně, nebo jak to říct, ale vadí mi to nepříjemné ticho, možná bych se ho už mohl zeptat.

„Um...pane Sungu?" otážu se skoro neslyšně, ale jeho uším to rozhodně neušlo. Pohlédne na mě a mírně se pousměje.

„Ano, Jungkooku?" sklopím svoje ouška, jsem hrozně nervózní, mám strach, abych něco nepokazil, přeci jen, mám se tady mnohem líp, než se mají ostatní hybridi, nechci, aby mě pan Sung poslal za nimi, nebo cokoliv horšího.

„J-Já...chtěl jsem se na něco zeptat..." odložím příbor, stejně tak pan Sung a nepřestává mě sledovat.

„Hmm? Tak se ptej."

„Ale...ale já se bojím zeptat, nebudete se na mě zlobit?" pozvedne jedno obočí.

„Provedl jsi snad něco, o čem bych měl vědět?" Polknu.

„J-Já nevím, je to složitější...znáte hru pravda nebo úkol?" Pan Sung se na mě zaraženě podívá a poté pozvedne rameny.

„No...ano?"

„Tak...co kdybychom si zahráli, ale bez toho úkolu? Jen s pravdou?" Absolutně netuším, co si o mně pan Sung teď myslí, ale po nějaké chvíli přemítání mi na to kývne. Utře si pusu ubrouskem a odloží ho na prázdný talíř, poté se opře a pohlédne na mě.

„Dobrá, takže pravdu? Mám se tě zeptat první?" přikývnu. „pořád si kreslíš tu stejnou věc, neustále dokola, na obrázcích jsi ty a ten tygřík. Proč?" sklopím svoje ouška a zrak zarazím do stolu.

„protože ho mám rád...víc, než jen rád. Jsme do sebe zaláskovaní."

„Hmm? Opravdu? Zajímavé, ještě jsem neviděl, že by se hybrid zamiloval do zcela jiného druhu, než je on sám, je to vůbec možné?" zamračím se.

„To už je druhá otázka a teď se mám ptát já."

„To jsem se ptal sám sebe, dobrá, teď se ptej ty." Polknu a zvednu opatrně zrak k němu.

„K-Kdybyste byl hybrid...jaký druh byste chtěl být?" Pan Sung si odkašle a zadívá se na chvíli mimo mě, to mě znervózní, ale nakonec klidně odpoví.

„Nechtěl bych být hybridem. Tak, teď zase já, Kim říkal, že tě měl z ulice, jak ses tam dostal?"

„Utekl jsem. Žil jsem u svého nevlastního otce, ale ten mě nesnášel, choval se ke mně příšerně, a tak jsem raději utekl na ulici." Sung chápavě přikývne a dá mi prostor na moji další otázku.

„P-Ptal jste se mě na minulost, tak teď se zeptám já." Tu jeho fotku jsem si pak ještě vzal, musel jsem se na ni neustále dívat a přemýšlet o ní. Vytáhnu ji tedy z kapsy a opatrně položím na stůl. „C-Co mi řeknete k této fotce?"

Je ticho, docela dlouhou dobu, odvážím se na něj podívat. Je úplně vykolejený, jen na tu fotku civí a zhluboka dýchá. Do háje, Jungkooku, teď jsi to všechno pokazil! Sklopím ouška a zalezu pod stůl, pod kterým začnu vzlykat.

„J-Já se o-omlouvám...neměl jsem tu fotku vůbec brát, n-neměl jsem i ani najít, ale...prosím, neubližujte mi, s-slibuju, že už se na to nezeptám, nikdy!" zafňukám a vyděšeně čekám na jeho odpověď. A ta přijde brzy.

„Vylez ven." Řekne jednoduše, což mě zarazí, ale teď si nedovolím odmítat, proto raději vylezu a se slzičkami v očích na něj pohlédnu. Vypadá nešťastně, tváří se teď skoro tak, jako na té fotce. „Nebudu se tě ptát, jak jsi k tomu přišel, protože mě to nezajímá, zajímá mě teď něco jiného, proč ses rozhodl to víc prošetřovat?" Polknu.

„P-Protože jsem t-taky králíček, t-tak mě napadlo, že byste mi řekl, proč máte na té fotce ty ouška, protože...teď už je nemáte." Pan Sung si povzdechne a sklopí hlavu tak, že mu jeho zrzavé vlasy překryjí polovinu obličeje. Je naprosté ticho, dokud neuslyším popotahování. On...ON SNAD BREČÍ?!

„Tohle...mě trápí celé roky, víš? Ano, kdysi jsem byl hybrid, měl jsem ouška a taky ocásek, jako máš ty, ale rodina z toho byla zklamaná, ne, že by mě neměli rádi, to ne, vlastně se mě snažili pochopit, ale to jim moc nešlo. Rozhodl jsem se podstoupit operaci, nechal jsem si tohle všechno odstranit, i co se týče operace mozku, abych se zbavil i těch zvířecích pudů, bylo to hrozně rizikové, ale i tak jsem to podstoupil. Rodinu jsem od té doby ale nenavštívil, stále nad nimi přemýšlím, ale neodvážím se jim zavolat a ukázat se jim, nevím, jak by na mě reagovali, ani nevím, jestli by se něco změnilo, třeba si mě ani nestihli zamilovat právě kvůli králičím uším."

Tak tohle jsem nečekal, myslel jsem, že ho nějak naštvu a dopadnu hodně špatně, ale on se asi potřeboval vypovídat, jen neměl komu. Opatrně přijdu k němu a nejistě mu položím dlaň na rameno.

„Určitě by vás rádi viděli, jistě vás mají rádi, je to přece vaše rodina, měl byste ji navštívit a zkusit se s nimi i udobřit."

„Budou mě vidět, jako zrůdu, jistě ví o tom, co dělám s hybridy, i já sám sebe vidím, jako zrůdu, nebudu lhát, ale chci se pomstít sám sobě, proto ubližuju jiným hybridům, ale...když jsem potkal tebe, uviděl jsem v tobě sebe, když jsem byl ještě králičí hybrid. Toužil jsem tě mít, rozmazlovat tě a ukázat ti, že si králíčci zaslouží jen tu nejlepší péči, kterou jsem já úplně nedostával, ale až teď si uvědomuju, že jsem tě tak vzal tvé rodině, ublížil jsem ti ještě víc."

„T-To ne, ale můžete to napravit, můžete se změnit, nechat tento útulek, pustit hybridy a jet zpátky za rodinou." Pan Sung zvedne zrak a pohlédne na mě skleněnýma očima, nikdy bych si nedokázal představit, že bych ho viděl takhle, myslel jsem, že je opravdu zlý a zákeřný ďábel, ale ve skutečnosti je to obyčejný nešťastný člověk, který se do teď prostě neměl komu svěřit.

„Máš pravdu...měl bych se za rodinou vrátit, alespoň to zkusit, ale co mám dělat se všemi těmi hybridy? Nechci si zase zkazit pověst, nikdo se nesmí dozvědět o tomhle všem."

„Nikdo se to dozvědět nemusí...prostě jeďte tam, kam chcete, za rodinou, nechte útulek otevřený, ať hybridi utečou sami."

„Víš, že na to, kolik ti je, jsi docela chytrý?" Pousměju se a zastříhám ouškama.

„Um, děkuju, vy jste zase docela milý a-..."

„Ehm, zapomeň na dnešek, ta minulost mě trochu vzala, ale pořád jsem pan Sung, ze kterého bys měl mít respekt." Sklapnu a plaše přikývnu.

„Dobře, tak...já už mlčím." Pan Sung se na mě chvíli dívá, ale poté vstane od stolu.

„Jdu na čerstvý vzduch, sbal si vše potřebné, zítra ráno tě odvezu domů." Slyším dobře? Málem se tady rozpláču štěstím, to ale neudělám, jen si v duchu zajásám a podívám se na něj rozzářenýma očima.

„Děkuju!"