Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

17 (ochráním tě)

Jungkook P. O. V.

Sedím v autě vedle Taehyunga, mám na sobě černé kalhoty s dírkou pro můj chundelatý ocásek, a světle modrou košilku. Včera mi Jin taky vyšampónoval i moje černá ouška, která se teď zdají mnohem víc nadýchaná, než normálně.

„Ahoj, Jimine, užij si to ve škole." zamávám na malé kuřátko, které vystupuje z auta.

„Ahoj, Jungkookie, ty se taky měj." Zamává mi nazpátek a rozeběhne se směrem ke škole. Další zastávka je škola Yoongiho a Hobiho a nakonec i naší školy.

Pomalu vylezu z auta, přitom se nepřestávám tisknout k Taehyungovi, zase ve mně roste tréma a strach, jestli to tam opravdu zvládnu, ale musím se trochu vzmužit a nakráčet tam plný sebejistoty.

„Tak se mějte, kluci a...Tae, dávej na Jungkooka pozor, jasný?" upozorní Jin se starostlivým výrazem. Taehyung přikývne a chytne mě za ruku.

„Neboj, ochráním ho." Sklopím hlavu, aby nešlo vidět, jak se červenám.

„Dobře, tak ahoj."

„Ahoj Jine." řekneme oba naráz a vyrazíme směrem k hlavním dveřím školy.

Vevnitř je hrozně moc teenagerů s nepřátelskými, pobavenými, nebo prostě zcela nezajímavými pohledy. Přikrčím se a obejmu celou Taeho paži, abych se cítil bezpečněji, je mi nějak divně, necítím se dobře, najednou mám pocit, že vypadám jako naprostý idiot, když mi z vlásků vykukují načechraná černá králičí ouška, která přivedou pozornost snad každého.

„Ummm...Tae? N-Nemůžu si to ještě rozmyslet a jít domů?" Taehyung mě přivede ke své skříňce a pohladí mě po tváři.

„Teď už asi ne, ale neboj se, nikdo ti neublíží, vůbec si těch pohledů nevšímej, ano?" Přikývnu a pokusím se o úsměv.

„Ale...jsem rád, že jsem tady s tebou." řeknu stydlivě a přitisknu se k němu. Taehyung mě pohladí po zádech a zavrní mi do ouška.

„I já jsem rád, půjdeme do třídy?" přikývnu. Je mi jedno, jak se na mě ostatní dívají, hlavně, že jsem s Taehyungem. Budu tady jen šest hodin a pak prostě půjdeme domů, stejně bych jednou do té školy nastoupil.

Taehyung P. O. V.

Přivedu Jungkooka do třídy a posadím ho vedle sebe do lavice. Máme štěstí, ti tupohlavci tady ještě nejsou, beztak šli zase pít alkohol nebo kouřit trávu.

„Pane bože!" vypískne dívčí hlas, který okamžitě poznám. Rychle a šokovaně se otočím na mladou brunetku, jak radostně přiběhne k naší lavici.

„Oh...Jisoo? Neměla jsi být v Japonsku?" Brunetka mávne rukou.

„Ále, rodiče nikam nespěchají, přemluvila jsem je, abych mohla dochodit alespoň tenhle půlrok školy, takže odletíme až někdy v lednu, ale to teď není podstatný...BOŽÍČKU, TAE, SEZNAM MĚ S TÍM KRÁLÍČKEM!" Jungkook sklopí svoje ouška a vyděšeně se natiskne na mě.

„Oh, neboj se mě, udělala jsem něco špatně?"

„Neudělala, jenom...nesmíš tak jančit, on je docela plachý." Jisoo se zavlní rty a opatrně Jungkooka pohladí po oušku.

„Omlouvám se, ale ty jsi opravdu rozkošný, jakpak se jmenuješ?" Jungkook na mě nejistě pohlédne, ale já ho povzbudím úsměvem.

„Neboj se, to je Jisoo, moje kamarádka, hybridy zbožňuje, jako Jin." Vypadá to, že Jungkook nabere trochu odvahy.

„Um, jsem Jungkook..."

„Ohh, už teď jsi můj oblíbenec, jsi vážně krásňoučký, máš nádherně heboučká ouška a celkově...já mám tak ráda králíčky, jednoho králíčka mám doma, ale ty, jako hybrid, jsi prostě ještě roztomilejší." Jungkook se nervózně usměje a stydlivě odvrátí zrak, je červený, jako rajčátko.

Vyruší nás odkašlání a poté chraplavý smích. Oh ne, a je to tady zase. Přitisknu Jungkooka k sobě, když do třídy vejde Suhan a jeho spojenec, rozšíří se mu úsměv, když zahlédne mě s Jungkookem.

„Ale, ale, kdopak nám to sem přišel? Další zrůda do počtu?"

„Nech toho, Sehune, raději si dej mentolku, táhne to z tebe nehorázně." řekne znechuceně Jisoo a zamračí se na oba dva spolužáky.

„Hele, ty se do toho nepleť, mimochodem, mám tě poslat za Lisou, asi řešit nějaké drby." Jisoo protočí panenky a zamíří k chodbě. Sehun se uchechtne a znovu nám věnuje pozornost.

„Tak včera nepřijdeš, říkám si, že se asi před námi schováváš, máš z nás naděláno v kalhotách, ale pak si sem přivedeš posilu. Teda ale...on je snad ještě zrůdnější, než ty, Taehyungu." zasměje se a přátelsky drbne do svého kamaráda vedle sebe.

Jungkook polkne a přitulí se ke mně se sklopenými oušky. Pohladím ho a zašeptám mu něco, aby se uklidnil: „neboj se, těchto si nevšímej, nemůžou ti ublížit..."

„Když mi nemůžou ublížit, proč jsi měl teda odřené ouško?"

„říkal jsem ti, že jsem spadl ze schodů..."

„Nespadl jsi sám, to už přece vím, byl to on? Ten...Sehun?" Polknu a odvrátím zrak, nechci mu lhát, ale taky ho nechci děsit tím, že je Sehun schopen čehokoliv.

„Jungkookie, to, že se něco stalo mně, neznamená, že se to stane i tobě, tobě totiž NIKDO neublíží, o to se osobně postarám, nedám tě." Jungkook ke mně vzhlédne a opatrně se otočí na Sehuna sedícího za námi, poté se otočí zpět ke mně.

„Proč o něm neřekneš Jinovi?"

„protože by se tím nic nevyřešilo, já to znám, chodím sem už nějakou dobu, vím, jak to chodí, věř mi, nemá to smysl, už se o tom nebudeme bavit, jo? Za chvíli zazvoní, máme biologii, takže se jistě dozvíš plno zajímavých věcí a na Sehuna přestaneš myslet, ano?" Jungkook s povzdechnutím přikývne a pod lavicí stiskne moji ruku, zčervenám a pozvednu svoje ouška. Jungkook se usměje a přitáhne si moji ruku blíž k sobě.

„Ani já tě nedám, taky tě ochráním, hyung." Zasměju se a rozcuchám mu vlásky.

„Mm, vždyť já vím, co bys pro mě neudělal, že?"

Divím se, kolik z vás to čte, opravdu jsem si říkala, že tohle bude moje nejslabší fanfikce, ale kupodivu to není tak zlé, takže děkuju za vaše čtení a hlasování

Teď už by to mělo být zajímavější, když je Jungkook konečně na (ne)správném místě...heh 😅😇...no, čtěte, čtěte 🙂😉