Hybrid Diaries (Taekook/Vkook) CZ

32 (dobrou noc)

Taehyung P. O. V.

Můj pokoj už dávno pohltila tma, od doby, co jsme přijeli domů, jsem nevylezl z pokoje. V klubíčku ležím na posteli a tisknu k sobě peřinu nasáklou slzami, mám pocit, že moje slzné kanálky už jsou úplně vysušené, ale stejně se mi chce brečet. Jungkooka už nikdy neuvidím, ani jsme se nerozloučili, ale...já se s ním nechci loučit! Chci ho tady... Otevřou se dveře, neotočím se, abych viděl, kdo za mnou přišel, je mi to vlastně úplně jedno.

„Tae? Donesl jsem ti jídlo, nechceš si to sníst?" poznám Jina, nemám ale chuť jakkoliv odpovídat, jen zůstanu ležet a zírat do okna naproti postele, za kterým už se na obloze třpytí první hvězdy.

„Taehyungie, no tak, nic jsi nesnědl, musíš jíst, mrzí mě, co se stalo, ani nevíš, jak moc, i mě Kookie chybí, ale bojím se, že už s tím nic nezmůžeme..." jeho hlas se chvěje, poznám, že se snaží být před námi silný, ale sám by se nejraději vyplakal. Povzdechne si a položí tác s jídlem na psací stůl.

„Tak...já tě nebudu rušit, ale...prosím, sněz něco." Poté odejde. Zadívám se do toho hloupého okna. Je v tom zatraceným útulku, musí mít hrozný strach, jistě je mu zima a hladoví tam, nebo ještě hůř, pan Sung s ním dělá jistě příšerné věci, tohle si takový malý ušáček rozhodně nezasloužil, ale já ano, já tam měl být. Z očí mi opět stečou slzičky, strašně mě to mrzí.

„Dobrou noc...Jungkookie..."

Jungkook P. O. V.

V ložnici už je tma, přes velké okno mi sem leze jen nějaké to světlo z měsíčního svitu (nebo spíš z lamp všude kolem). Povzdechnu si, rozbalím si další banánové mlíčko a napiju se, oh, je to tak strašně dobré, Taehyungovi by jistě taky chutnalo, chtěl bych ho tady, měli bychom se tak skvěle společně, se sladkostmi a obří postelí...ale, co to plácám, chci odtud a vrátit se i k Jinovi a ostatním, nepotřebuju tohle všechno, abych byl šťastný.

Povzdechnu si a přicupitám k oknu, opřu se o parapet a zadívám se do dálky za sklem. Hmm, jestlipak na mě Taehyung myslí, doufám, že jo. Chtěl bych mu nějakým způsobem říct, aby se netrápil, protože se jistě trápí, ale zbytečně, nemám se tady zle, jenom...jsem prostě bez něj a on je beze mě, to je na tom všem to nejhorší.

Prsty přejedu po skle a nakreslím na něj pomyslné srdíčko. Pousměju se pro sebe, ale po tváři mi steče pár slziček, tak moc mi chybí.

„Dobrou noc, Taehyungie, sladké sny, třeba o...," pousměju se, když si vzpomenu na tu noc, kdy jsem měl noční můru a on mě uklidnil, „třeba o Jinových palačinkách." Utřu si slzy a skočím do velké postele, abych se mohl konečně zachumlat a vyspat se z toho stesku.