Miraculous: Chvilkova nepozornost

10.

Marinette /Ladybug :

"Ch-chate, co to děláš?" řekla jsem, když mi sundával to triko.

"Otoč se prosím" já nevěděla, co se děje, ale věřila jsem mu. Tak jsem se otočila.

"Teď už mi řekneš, co jdeš dělat?" a otočila jsem se na něho.

"Jdu ti zkontrolovat ty záda a pak zbytek těla když mi nechceš říct, kde všude tě to bolí" řekl a usmál se.

"Dobrá, počkat všude?" zděsila jsem se.

"Ne, hlavně jen záda, nohy, břicho a hlavu" řekl když mi prohmatával záda. Poté co je kontroloval tak mě poslal abych se převlékla. Do plavek. Prý aby nic neviděl, ale přitom mě mohl zkontrolovat. Já tak učinila.

"Páni" žasl Chat když mě viděl.

"Dobrý?" zeptala jsem se ho trochu nervózně.

"Dobrý, blázníš, úžasný. Nikdy jsem tak hezkou holku neviděl" řekl a přišel za mnou. Já se na něho podívala a on se ke mně nahnul a já si stoupla na špičky. Stal se z toho další sladký polibek. Po nějaké době se odtáhnul.

"Musíme tě zkontrolovat" a dal mi malou pusu na čelo.

"Mně, ale vážně nic není" řekla jsem, ale on se nenechal odbít a začal mi kontrolovat nohy.

Po nohou se vrhnul na břicho, bylo extrémně vidět jak se červenal, když mi ho prohmatával a já taky. Celou dobu jsem na něho koukala dokud nesáhl na jedno místo a já nesykla bolestí.

"Bolí tě to?" zeptal se mě ustaraně. A kouknul mi přímo do očí.

"Ne" a snažila se zakrýt bolest, kterou jsem cítila.

"Musíš do nemocnice, ať chceš, nebo ne" řekl a zvedl se.

"Jen když tam zajdeš taky" přistoupila jsem k němu a sáhla na jeho rameno. Zasyčel.

"Dobře, ale slib mi, že se necháš celá vyšetřit, celý tělo, včetně rentgenu, ano" a zvedl mi ukazováčkem a palcem bradu. Já si skousla spodní ret. A kývla na souhlas.

"Řekneš mi, ale co se včera stalo" a opřela jsem se hlavou o jeho svalnatou hruď.

"Dobrá" řekl s otráveným oddechem.

"Někdo tě málem ubil do bezvědomí, i když co si budeme, do polovičního bezvědomí tě doopravdy ubil a ještě se tě pokusil znásilnit. Naštěstí to se nepovedlo a když jsem se tě snažil chránit, tak mě bodl do ramene, stačí" já na něho zírala s otevřenou pusou.

"Mari, jsi v pohodě?" zeptal se ustaraně.

"On tě mohl zabít, jen kvůli mně? To si nikdy neodpustím" a začaly mi téct slzy jak o závod.

"Ty za nic nemůžeš, navíc podívej jsem v pohodě" já od něho odstoupila.

"Myslím, že by jsi měl jít" řekla jsem a stále brečela.

"Co? NE, nepůjdu dokud nezajdeš do té nemocnice a já nebudu stoprocentně vědět, že si v pořádku" řekl a sedl si.

"Ne! běž, nechci, aby se člověku na kterém mi záleží něco stalo" a podívala jsem se přímo na něj. A ještě víc se rozbrečela. On že mně přistoupil a chytl mě rukama za ramena. Já se mu dívala přímo do očí.

"Teď se převlékneš do normálního oblečení, pak tě vezmu do nemocnice, tam tě ošetří, hned po té tě vezmu domů a ty se půjdeš ještě trochu prospat, ano?" nevěděla jsem co dělat, Ty jeho zelené kočičí oči mi zíraly přímo do duše. A já byla úplně v tranzu. Tak jsem jen kývla na souhlas a šla se převléct.