Miraculous: Chvilkova nepozornost

12.

Adrien /Chat Noir :

Ráno když jsem se probudil, tak jsem věděl co musím udělat. V rychlosti jsem skočil na snídani a hned po ní za mojí princeznou.

Bylo celkem brzo a ona ještě spala. Skočil jsem k ní na balkón a sedl si k ní. Jenže se celkem klepala. Nikde jsem neviděl deku a dovnitř jsem radši lézt nechtěl, tak jsem udělal to jediné, co mě napadlo. Vlezl jsem si k ní a objal ji. Asi po deseti minutách se probudila.

"Hmmm, jsi teplej" řekla ještě napůl spící.

"Co, já, ne!" řekl jsem celkem rozhozeně.

"Takhle jsem to nemyslela" a ještě víc si mě přitáhla a přitiskla.

"Jó jasný" a zasmál jsem se.

"Mám tě ráda" řekla dost potichu a zase usnula. Mně začalo bušit srdce, jak o závod. Sice jsem to věděl, ale i tak slyšet to na vlastní uši, bylo něco úžasného.

"Já tebe taky, princezno" řekl jsem, dal jí pusu do vlasů a pomalu usínal.

O hodinu později

Probral jsem se, ale Mari nikde. Rozhlížel jsem se, ale nikde jsem jí neviděl.

"Mari" zakřičel jsem celkem vyděšeně.

"Ale ale Šípková Růženka se nám probrala" řekla a zasmála se, poté vylezla na balkón s čajem a tácem plným croissantů.

"Mari" řekl jsem šťastně a objal ji.

"Dobrý, můžu to alespoň položit" řekla a zasmála se.

"Jistě" a pustil jsem ji. Věci co držela v ruce, položila a poté mi skočila do náruče.

"Ty ses o mě bál?" řekla škádlivě a já se na ni usmál.

"Samozřejmě, nechci aby se mojí nádherný princezně něco stalo" a ona se na mě podívala s trochou zaskočeným výrazem, ale pak se usmála.

"Neříkáš to jen, aby jsem ti dala croissanty, že ne" a sáhla mi prstem na nos.

"Jasně, že ne" a pak jsem jí políbil. Chviličku nic nedělala, ale pak s přidala.

Po chvilce jsme přestali, protože nám došel dech. Já chtěl pokračovat, ale ona mi dala prst na pusu.

"Tak pojďme na ty croissanty" sedla si a naznačila mi, ať se také posadím. Já tak učinil a Podala mi hrnek s čajem a croissant.

"Nikdy jsem nejedl nic lepšího" vymumlal jsem že sebe, když jsem se cpal těmi croissanty.

"Děkuji" usmála se na mě a já jí dal pusu.

"Chate máš mě opravdu rád?" kouknul jsem se na ni dost nechápavě.

"Samozřejmě, proč myslíš, že za tebou pořád chodím, a nemůžu už ani spát, aniž bych myslel na tebe" a kouknul jsem se na ni. Vyděl jsem stékat slzu po její tváři. Setřel jsem ji a ona mě vzápětí objala. A zašeptala mi do ucha.

"Miluji tě" a rozbrečela se ještě víc. Já jen zíral a nevěděl co dělat. Neříkám rád sem jí měl a hodně, ale milovat, to je trochu silný slovo. Jak jsem tak koukal do prázdna, tak jsem ucítil, jak povolila stisk. Vzala do ruky hrníčky a tác a otevřela poklop.

"Sbohem Chate" a usmála se. Já si až teď uvědomil, co se děje.

"Mari, počkej" ona se nechápavě otočila.

"Mám přijít i zítra?" a čekal jsem, co řekne.

"To je na tobě, jestli přijdeš budu čekat, ale jestli ne tak to pochopím" řekla a zavřela za sebou poklop.

"Já jsem úplný idiot " řekl jsem a pomocí své tyče se odrazil pryč.