Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

1.

Najednou les utichl, stejně jako je ticho před nadcházející bouří. Ptáci přestali zpívat a dokonce jakoby i vítr přestal foukat.
Následně se k zemi začnou snášet sněhové vločky a slunce zapadne. Ve tmě, mezi stromy, se začnou objevovat svítící oči.
Vítr rozfouká vločky do víru, ozve se vytí a dvě smečky vběhnout na mýtinu. Smečka Severská, jejíž alfa je mocný Richard a smečka Nebeská, jejímž alfou je silný Diego.

Všichni vlci jen na chvilinku zaváhali, než oba alfové zavyli a obě smečky vyrazili k sobě.
Vlci obou smeček vběhli mezi sebe, teď už les nebyl potichu....ozývalo se vzteklé vrčení, kňučení, vytí a ozývaly se tesáky, jak naprázdno secvakly.

Teď už mýtina nebyla mýtinou, ale bojištěm. Doteď bílý sníh se začal zbarvovat do ruda. Zatímco tolik vlků bojovalo a snažili se zabít své protibojovníky, obě alfy začali navzájem kolem sebe kroužit. Odhalovaly hrozivé tesáky a z jejich hrdel se ozývalo vrčení hodné alfy.....hrubé, děsivé a autoritativní.

Jeden vlk byl hnědý jako podzimní listí a oči měl výrazně karamelové. Vlk druhý byl tmavě šedivý a jeho oči měli barvu jantaru.
Alfy naposled zavrčeli a vrhli se po sobě. Obou dvoum se povedlo toho druhého několikrát pokousat, než se hnědému povedlo šedivého odkopnout a ten dopadl několik metrů dál na bok. Se zavrčením se vyškrábal zpět na nohy a okamžitě skočil na alfu druhou a srazil ho pod sebe.

Už tolik let se snaží jeden druhého zabít a oba jsou stále naživu. Až jeden zemře, bude po všem. Zatím se oba jeví jako nesmrtelní.

Boj neustává a ani jedna smečka se nehodlá vzdát. Jeden vlk, malý a zřejmě dosti zraněný, odkulhal kus dál a lehl si do bílého sněhu potříštěného krví. Vypadal vyčerpaně a velmi unaveně. Než si však stačil odpočinout, rozešel se k němu jeho protivník, a děsivě odhaloval tesáky.
Mladý vlk se z posledních sil zvedl ze země, připravený na svůj asi poslední souboj. Srst měl nasáklou sněhem a tak mu ztěžkla.
Postavil se do bojového postoje a ze srsti mu odkapávala krev. Bylo vidět, že už nemá sílu dál bojovat....a přesto se nevzdával.
Vlčice z jeho smečky, bojující na druhém konci mýtiny, odkopla svého soupeře a jak nejrychleji mohla, se rozeběhla tomu slabému na pomoc.

Sotva tam dorazila, protivník se už už chystal skočit na toho slabého. Vlčice zavrčela a bez jediného zaváhání skočila na protivníka a srazila ho k zemi, pod sebe.

Mladý zafuněl a jak nejrychleji dokázal, se rozeběhl směrem na své území.
Než stačil vběhnout mezi stromy, srazil ho na zem jiný protivník. Chystal se ho zabít.....když mladý vlk sebral poslední svou sílu, hrdelně zavrčel a zadníma nohama vlka odhodil. Pak vstal a vydal se na své území.
Mezitím vlčice, jenž mu pomohla, ošklivě pokousala jeho protivníka....ten s bolestným kňučením odpajdal na své území.

Vlčice se oklepala a krev protivníka jí stékala po tlamě. S vrčením se vrhla znovu do boje.

Zatímco oba alfové se usilovně snažili zabít toho druhého.
Vzdej to, Diego! Zavrčel jeden z nich. Moc dobře víš, že to nikdy nevzdám, Richarde! Zavrčel druhý.
Tak tě zabiju. Ozval se znovu první. Tak to zkus! Ozval se druhý a znovu po sobě skočili, jako vzteklý psi.

Najednou se mezi dva bojující alfy vmísil omylem jiný vlk a tak na chvíli přerušil boj alf, kteří chvíli přemýšleli, do jaké smečky onen narušitel patří. Naštěstí to došlo dřív Diegovi a člena své smečky včas odstrčil, než mu mohl Richard ublížit.

Bylo jasně vidět, že všechny vlky opouští jejich síla a to včetně alf. Bylo jasné, že znovu nikdo nevyhraje.
Ale alfy ještě neměli v plánu to vzdát a tak boj pokračoval.

Najednou, jen tak zničeho nic, se ozvalo vytí natolik pronikavé, až všichni přestali bojovat a své vlčí hlavy otočili k lesu, směrem odkud se ono silné vytí ozvalo.
Alfy zastříhali ušima a vyčkávali, zda se to ozve znovu. A nakonec se dočkali a pronikavé vytí se ozvalo znovu, tentokrát blíž.

Pak se chvíli nic neozývalo a tak se alfy znovu chystali dát povel k boji. Když v tom na mýtinu vběhl vlk, jenž splýval se sněhem. Jeho zářivě modré oči nešli přehlédnout.
Vlk proběhl mezi všemi, kteří zmateně uhýbali z cesty.
Vlk, evidentně dost vyčerpaný dlouhým během, zakopl o kořen a svalila se do čerstvě napadaného sněhu.

Alfové, ač nechtěně, se po sobě nechápavě podívali. Pak však znovu zastříhaly ušima a zavětřili, přičemž následně zjistili, že vlk nepochází ani z jedné smečky a ani ze smeček okolo.....nejspíš ani nepochází z tohohle údolí, z téhle země. Podle všeho musel běžet velmi dlouho, než dorazil až sem. Po následném zavětření všem došlo, že to není tak houževnatý vlk.....nýbrž vlčice, jenž musela uběhnout spousty kilometrů.

Všichni vlci, i když neradi, se společně rozešli k oné vlčici.
Alfové na sebe kývli a všichni se přeměnili na lidi. Po těle jim stékaly proudy krve.

Než však stačili k dívce dojít, přeměnila se na dívku, nejspíš z posledních sil. Otevřela oči dokořán, zhluboka se nadechla, prohnula se v zádech a zalapala hlasitě po dechu, až sebou všichni leknutím trhli a to včetně alf.
__________

Tak, za prvního Prosince konečně vydaná kapitola a dneska doufám stihnu i další dvě.