Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

15.

Pohled Clarence

Vzbudila jsem se v posteli v nějakém pokoji. Pořád jsem cítila tu slabost v nohách.
Řekla bych, že ta slabost je způsobená únavou mého těla kvůli tomu, jak jsem se teď měnila, i když jsem neměla.

Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Že by kdysi patříval Rheně, Richardově sestře?

Dveře se otevřely a Richard vešel dovnitř. ,,Vyspala ses dobře?" Zeptal se. ,,Jo, vyspala." Přikývla jsem.

,,A co nohy? Řekl bych, že ti ještě nepůjde chodit, protože..." Musela jsem mu skočit do řeči. ,,Protože je mé tělo oslabené." Doplnila jsem ho.

Pak si povzdechl. ,,Volal jsem Diegovi. Prý se o tebe bál. Měla by ses za ním vrátit." Řekl a já na něm konečně viděla, jak moc ho odchod jeho sestry užírá. Jak moc ho to ničí.

,,To je sice dobrej návrh.....jenže, pokud sis ještě nevšiml, nohy mě neposlouchají a na vlka bych se od včerejška měnit neměla." Odkryla jsem se a spustila nohy z postele.
,,Za prvé, ano, všiml jsem si. Za druhé....včera, když jsi zamnou přiběhla, byla jsi v podobě vlka." Nechápal.

,,Jo, jenže to se mé tělo samo od sebe, mimo mou kontrolu, přeměnilo na vlka. Takže se za Diegem nemám jak dostat." Vysvětlila jsem a Richard přikývl.

,,To už je domluvený. Za chvíli máme sraz na bojišti....já tě tam donesu a předám tě Diegovi. Souhlasíš s tím?" Zeptal se a otevřel okno. Jakmile však zafoukal ledový vítr, okno zase zavřel.
,,Sice se mi nelíbí, že jsem takhle na někom závislá, ale jelikož to jinak nejde, tak jo, souhlasím s tím." Přitakala jsem.

,,Mě, ani Diegovi, to nevadí. Nemám problém s tím, tě nést až k němu." Pokrčil rameny. ,,Máš hlad?" Zeptal se potom. ,,Ne, nemám." Odpověděla jsem a povzdechla si.

,,Takže můžeme vyrazit?" Zeptal se a postavil se před postel. ,,Jo, jdeme na to, šéfe." Usmála jsem se.
Nejdřív se mi podíval do očí a dal mi vlasy za ucho. Pak si přede mě dřepl.

,,Jak jsi to minule udělala? Jak jsi vlka ve mě zklidnila? Nechápu to, Clarence." Hleděl mi těma ledovýma očima do mých. Ale tentokrát už mi ty oči nepřišli tak ledové. Viděla jsem, že touží potom, to vědět.

,,Řekla bych, že jsem jen svá." Pokrčila jsem rameny. Rychle se postavil. ,,To je lež! Pořád to říkáš ale přitom to není pravda!" Zavrčel vztekle.
,,Richarde, já..." ,,Ne! Nic neříkej. Jediný, kdo mě dokázal zklidnit, byla moje sestra....pak se objevíš ty a jediným dotekem zastavíš na chvíli mojí neovladatelnost. A já chci vědět....jak?" Znovu si ke mě dřepl, ale tentokrát byl blíž. Jeho oči se změnili na vlčí.

Lehce jsem se dotkla jeho ruky a jeho oči se změnili zpět na modrou. Vstal a couvl. ,,A udělala jsi to znovu." Dostal ze sebe. ,,Víš, Clarence.....obdivuju tě, protože jsi tak záhadná a dokázala jsi přirůst k srdci jak mě, tak Diegovi. Ve skutečnosti mě tvé schopnosti děsí." Řekl a já přikývla, jakože to dává smysl.

,,Tak jo....tak tedy jdeme." Řekl a vzal mě do náruče.
Vyšel z pokoje a následně pomalu sešel schody. Pak vyšel z domu a vešli jsme do krásného, ranního lesa. Jednu ruku jsem nechala na jeho hrudi a rozhlížela se po jeho území. Mám pocit, jako bych to tady znala a přitom nevím proč.

Najednou jsem znovu nemohla ovládat přeměnu a mé tělo se samovolně přeměnilo na vlka. ,,Tak přece jenom budeš moct za Diegem dojít sama." Řekl a já se zvedla na všechny čtyři. A v ten moment jsem se přeměnila zpět a Richard mě znovu vzal do náruče. ,,Tak asi ne." Zkonstatoval a já se usmála.

,,Můžu se na něco zeptat?" Hleděla jsem mu do očí. ,,Můžeš." Přikývl.
,,Jak.....jak vypadala tvoje sestra v lidské i ve vlčí podobě? Jestli mi nechceš odpovídat, tak...." Přerušil mě. ,,Ne, v pohodě. Odpovím ti." Řekl a povzdechl si.

,,Vlastně vypadala jako já. Vlasy černé jako ta nejtemnější noc a oči modré, jako to nejledovější moře. Když se přeměnila na vlka, splývala s nocí, protože měla barvu jako noc.....a přesto, když na ní svítili paprsky slunce, bylo vidět, že není jen čistě černá.....měla zadní, pravou packu bílou. Prý to byla chyba genů, nebo něco takového, protože vlci mají mít jen jednu barvu." Řekl a jak jí popisoval, viděla jsem, že si jí i předetavoval.
,,Jak dobrá byla v boji?" Zeptala jsem se po chvíli. ,,Někdy i lepší, než já." Usmál se.

Na chvíli jsem zavřela oči a zkusila si jí představit. Temná vlčice s bojovným duchem. A v ten moment jsem opět viděla jen tmu. Jako bych nemohla otevřít oči.

Všude jenom samá temnota. A pak kolem mě oběhla vlčice v barvě noci....ale na zadní noze jasně svítila bílá srst. Její oči měli barvu jako ten nejhezčí jantar.

Zastavila přede mnou a zavyla. Jako bych to vytí znala....jako bych ho už někdy slyšela.
Pak se přeměnila. Ta dívka mi někoho strašně připomínala....ale jako by jí neseděli ty ledově modré oči.

Pak se znovu přeměnila na vlčici. A najednou jsem viděla záblesky různých vzpomínek......záblesky vzpomínek Rheny.