Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

7.

Pohled Richarda

Sotva se za ní zavřeli dveře, nechápavě jsem pootevřel pusu.

Měl jsem v plánu z ní dostat vše, co jsem chtěl, ale sotva se mě její ruka dotkla, neovladatelnost vlka ve mě zmizela. A já jí nechtěl ublížit.

Nakonec jsem zjistil jen její jméno a to, že je neuvěřitelně záhadná....až je to děsivý.
Jak mohla vědět, že za mojí neovladatelností něco stojí? A jak mohla vědět, že než začali ty boje mezi Nebeskou a Severskou smečkou, byl jsem někým jiným? Než začali ty věčné boje, tak ano, měla pravdu, ovládal jsem se.

Ale jak může vědět, že jsem býval někdo jiný? Jak si tím může být tak jistá? A proč mě chce poznat?

Zajímalo by mě, jestli tak moc zmátla i Diega. Ale řekl bych, že ano.

Pohled Clarence

Vešla jsem na území Diega a okamžitě se ke mě rozeběhli hlídkaři.
Když si mě však prohlédli, uhli mi z cesty. Nezastavila jsem a nepodívala se na ně.

Chtěli mě následovat, ale já zastavila a zavrčela. Pak jsem se znovu rozešla a oni pokračovali ve své hlídce.

Vešla jsem do domu a sundala si kabát. Vyšla jsem schody, jako bych tady bydlela věčnost.

Zaklepala jsem na Diegovu pracovnu. Potom jsem bez vyzvání vešla.
,,Zdravím, Diego." Řekla jsem a on ke mě zvedl pohled.

,,Clarence?" Nechápavě povytáhl obočí. ,,On tě nechal odejít? A nic ti neudělal?" Zeptal se naprosto nechápavě a šokovaně.
,,Samozřejmě. Přece by mi neublížil. To by nezvládl." Odfrkla jsem si a sedla si na židli před Diega.

,,Proč začali ty boje mezi Severskou a Nebeskou smečkou?" Zeptala jsem se a založila si ruce.

,,To není tvá starost, Clarence." Odpověděl a opřel se o židli. ,,Jasně. Oba dva říkáte, že to není moje starost a moje věc." Zavrčela jsem naštvaně.
,,Máš pocit, že to je tvoje věc?" Zeptal se a já se mu podívala do očí.

,,No....možná?" Sakra, řekla jsem víc, než jsem měla. Uchechtl se. ,,Ne, Clarence, není to tvá věc." Vstal od stolu.

,,Takže, odkud pocházíš?" Zeptal se a já taky vstala ze židle. ,,Z daleka....a zároveň zblízka. Běžela jsem dlouho a zároveň ne." Řekla jsem a tak ho zmátla ještě víc.

,,Jsem z veliké dálky, Diego. Ale zároveň zblízka. Žiju chvíli, ale i dlouho. Nejsem jako ostatní obyčejní vlčí. Jsem jiná." Zastavila jsem u okna a hleděla ven.

,,Jak to myslíš?" Nechápal. ,,Copak, nemáš rád hádanky? Ale ona to vlastně hádanka není." Usmála jsem se.

,,Tak jak to myslíš, Clarence?" Zastavil zamnou. ,,Jsem někdo jiný, než jsem bývala. Nejsem to, co jsem byla. A už nikdy nebudu. Nemůžu vrátit to, co jsem udělala. To, co jsem pokazila. Ani to, co jsem zavinila. Můžu jen zastavit to, co se má stát." Mluvila jsem klidně, přestože mě to trápilo.

Najednou mě znovu rozbolela hlava a já spadla na kolena.

,,Zastav to, Clarence. Jestli to neuděláš, nečeká zkáza jen Soumračné údolí a všechny vlky v něm....čeká zkáza i tebe."

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli, přikrytá dekou.
Mě se zdá, že ty vidiny trvají pořád stejně, ale není to tak. Někdy trvají jen vteřiny a někdy klidně i hodiny.

Posadila jsem se. Hlava mě bolela. Zarazila jsem se, když můj pohled padl na Diega, který spal na gauči. Pousmála jsem se.

Pomalu a potichu jsem vstala a rozešla se ke dveřím.
Potichu, abych ho nevzbudila, jsem vyšla na chodbu a zavřela.

Po chvíli hledání, jsem konečně našla místnost, kde přebývá smečkový lékař.

Zaklepala jsem a vešla. Lékař ke mě zvedl zrak a zarazil se. ,,Clarence, že ano?" Zeptal se obdivně. ,,Ano. A vaše jméno?" ,,Will." Odpověděl s úsměvem.

,,Můžu vám nějak pomoct?" Zeptal se mile. ,,Nechci, abyste mi vykal. A ano, potřebuju pomoc." Odpověděla jsem.

,,Dobrá. Co si přeješ?" Zeptal se znovu. ,,Diego mi řekl, že se mi špatně chodilo a hlava mě bolela, protože jsem dlouho běžela. A pak řekl, že se nějakou dobu nebudu moct měnit na vlka." Dostala jsem ze sebe.
,,A ty chceš vědět, jestli je to pravda." Sláva, pochopil.

,,Ano, to chci." Přikývla jsem. ,,Já sice nevím, jak dlouho jsi běžela, ale muselo to být dlouho. Musela jsi dlouho běžet a dlouho být ve vlčí podobě. Když se to stane, tak se ti blbě chodí po dvou nohách a hlava tě bolela, protože tvé tělo si odvyklo na přeměnu." Řekl a pak si povzdechl

,,A ano, je pravda, že se nějakou dobu nebudeš moct měnit na vlka. A taky tě musím varovat. Jestli se teď, v blízké době, pokusíš přeměnit na vlka, mohlo by se ti něco stát. Teď si od přeměn odpočiň." Vysvětlil.

Povzdechla jsem si. ,,Co znamená nějakou dobu? Dny? Týdny? Měsíce? Nebo snad dýl?" Zeptala jsem se se strachem v hlase.
,,Snad jenom dny, doufám." Odpověděl nejistě.

,,Jak poznám, že už se můžu přeměňovat?" Nechápala jsem.
,,Budeš se cítit silnější. Ale do té doby se, prosím, nepřeměňuj." Zopakoval a já přikývla, že chápu. Pak jsem odešla.
________________

A další bude až zase zítra 😉❤️