Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

11.

Pohled Diega

Ještě dlouho jsem u její postele seděl a hleděl na ní. Nevypadala ani jakože se spí....je nepřirozeně světlá a na dotek studená.

Chtěl jsem za to Richarda zabít. Nechtěl jsem, aby jeho smečka bojovala s mojí.....chtěl jsem já bojovat s ním, a sám. A chtěl jsem ho zabít ve fér boji. Jeden proti jednomu, on proti mě....alfa proti alfě. Diego proti Richardovi. Na život a na smrt.
Protože za to, jak teď Clarence vypadá, může jenom a jenom on. Kdyby na nás znovu neútočil, Clarence by nás nechtěla zastavit a tohle by se nestalo.

Najednou se ozvalo vytí. Do místnosti vešla jedna vlčice. ,,Alfo...." Povzdechla si. ,,Na bojišti je Richard.....jenom on, sám. Vyzývá vás na souboj jako alfa proti alfě." Dostala ze sebe.

,,No konečně." Vstal jsem ze židle. ,,To byla doba." Naposledy jsem Clarence pohladil po ruce. ,,Vsadím se, že spolu oba dva budeme bojovat, protože si oba myslíme, že to, jak na tom teď Clarence je, je chyba toho druhého. Ale já vím, že je to jeho chyba. A on si myslí, že je to moje chyba."

Takže spolu budeme bojovat kvůli Clarence. Tak či tak.....je mi jedno, kvůli čemu budeme bojovat. Chci ho zabít už dlouho a dneska se mi to konečně podaří, tím jsem si jistý. A on si je jistý, že porazí mě. Tak uvidíme, kdo z koho.

Vyšel jsem z místnosti a následně z domu. Celá moje smečka mě následovala. Když jsem si byl jistý, že je tam Richard opravdu sám, tak jsem svou smečku odvolal a na kraji mého území nechal čekat tři mé bojovníky. Pak jsem vyšel z mého území a zastavil na kraji bojiště.

,,Rád tě vidím, Diego." Řekl ironicky. ,,Já tebe ne." Ironicky jsem se usmál.

,,Je to tvoje vinna! Přišel jsi kvůli Clarence, nebo se pletu?" Zeptal jsem se naštvaně. ,,Přišel jsem kvůli ní, ano. Protože kdybys jí ve svém domě nedržel, tak by šla s vámi a ten boj mezi našimi smečkami by zastavila....třeba by to tak bylo dobře. Jenže tys jí ve tvém domě nějak zdržel a ona si potom byla jistá, že sem nestihne dojít včas, aby nás zastavila. Tak se přeměnila a tak to stihla." Mluvil vztekle.
Jak jsem říkal, myslím, že je to moje vinna.

,,Kdybys ty nepřišel se svou smečkou znovu bojovat, nemusel bych jí v domě zamikat. Kdyby ses znovu nechtěl bít v boji, nemusela by nás zastavovat vůbec. To, jak na tom teď je, to, jak teď vypadá, je tvoje vinna, Richarde!" Zavrčel jsem.
,,Ne, Diego. To sis sám sobě namluvil. Je to tvá vinna!" Zavrčel on.

,,Oba to dáváme za vinu tomu druhého a přitom máme oba jasno v tom, kdo za to může." Odfrkl jsem si.

Pohled Clarence

Zhluboka jsem se nadechla, převalila se a tak se shledala s tvrdou zemí.
,,Sakra!" Zavrčela jsem vztekle a vstala.

O dveře se opíral onen člen Diegovi smečky, jenž mě minule pustil z toho pokoje.
,,Kde je? Diego?" Dostala jsem ze sebe a došla k němu.
,,Clarence.....prosím....ne, já tě nejen prosím, já tě i žádám, abys Diega s Richardem zastavila. Chtějí se prát na život a na smrt.....alfa s alfou. Oba si myslím, že za to, co se ti stalo, může ten druhý. A já chci.....celá smečka chce, aby tyhle boje skončili." Hleděl mi do očí.

Otevřel dveře a vyšel ven. Stála tam celá smečka. ,,Já nevím, jestli to dokážu...." Dostala jsem ze sebe. ,,Jsi jediná, kdo to dokáže. Od té doby, co ses tady ukázala, je Diego jiný. Chová se jinak." Promluvila jedna vlčice.
,,Udělám, co bude v mých silách." Řekla jsem a vyběhl z domu.

Nemohla jsem se přeměnit, protože bych tam tentokrát nemusela doběhnout a omdlela bych dřív.

A tak jsem běžel, co mi síly stačili. Už jsem nemohla, ale i tak jsem běžela dál. Cítila jsem, jak mě ledový, zimní vzduch, štípe v krku. Bosé nohy mě od ledového sněhu boleli. Ale i tak, jsem běžela dál a ani nezpomalila.

Zakopla jsem o klacek a spadla do ledové sněhu. No tak, Clarence, teď to nemůžeš vzdát.

Nohy jsem měla úplně promrzlé. Ale znovu jsem se postavila na nohy a rozeběhla se směrem bojiště.
Už z dálky jsem slyšela vzteklé vrčení a díky lepším smyslům jsem slyšela, jak sníh dopadá na zem. Bylo mi jasné, že už se perou.

Z mála sil, které mi z běhu zbyli, jsem přeskočila velikou větev a vběhla na zasněženou mýtiny.

Oba vlci, ten v barvě podzimního listí, i ten v barvě stříbra, na mě upřeli své pohledy. Oba se přeměnili. Stékala po nich krev a vypadali unaveně, oba dva.

,,Ustupte od sebe!" Zavrčela jsem tak autoritativně, až sebou oba trhli a kus od sebe ustoupili.
Vběhla jsem mezi ně. ,,Vy jste ale idioti! Oba dva! To, co se mi stalo, nebyla vinna jednoho z vás.....byla to vinna vás obou. Richarde, tys vůbec neměl znovu jít do boje proti Diegovi, neměl jsi další boj chtít potom, co jsem vám to překazila podruhé. A Diego....když už Richard tak idiotsky do toho boje šel, neměl jsi mě zanikat v tom pokoji.....měl jsi mě nechat, abych vás zastavila. Takže to, že jsem se musela přeměnit na vlčici a zastavit vás, je vinna vás obou. To, jak jsem dopadla, je vinna vás obou." Dostala jsem ze sebe.

Oni oba mě jen pozorovali a bylo na nich vidět, že přemýšlí. Jo, zastavila jsem je. Stihla jsem to.
_________________

Tak snad se kapitola líbila😊