Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

14.

,,Takže? Na co chceš znát odpověď?" Zeptal se zvědavě.

Povzdechla jsem si. ,,Proč začali boje mezi Severní a Nebeskou smečkou?" Zeptala jsem se a přála si, aby mi odpověděl.

,,Nebudu ti to říkat, Clarence. Já chci taky znát odpovědi na to, odkud vlastně jsi a ty mi je nedáš. Něco za něco." Vstal a chtěl jít k oknu.

,,Richarde, počkej!" Položila jsem hrnek a vstala, ale přesně, jak jsem čekala, nohy mě neunesli.

Richard se ve vteřině otočil a včas mě chytil. Zvedla jsem k němu zrak. ,,Prosím, řekni mi to." Řekla jsem a on si povzdechl.

Dal mě zpátky do křesla a znovu přikryl dekou. Pak pomalu začal pochodovat po pracovně a u toho konečně spustil.

,,Severní a Nebeská smečka se vždycky tak trochu nesnášeli. Můj otec a otec Diega, se snažili bojům vyhýbat. V době, kdy se naši otcové neměli zrovna v lásce, jsme se s Diegem potají stýkali, asi jako bychom byly přátelé, což jsme asi něco takového byly. Pak se z něj a ze mě stali alfy. Začali narůstat naše neshody, což se mezi alfama stává." Chvíli stál u okna, ale pak znovu začal po pracovně pochodovat a pokračoval.

,,S Diegem jsme se začali hádat. Vlastně šlo jen o hádky normální. Párkrát se stalo, že jeho vlci vstoupili na mé území a moji vlci na jeho území. Pak jsme se oba nějak naštvali a poprvé proti sobě vyrazili do boje. A pak podruhé a potřetí. V třetím boji jsem Diegovi prozradil, kam zmizel jeho otec.....zabil ho můj otec. A pak nastali další dva boje." Povzdechl si, avšak pokračoval.

,,Moje nejlepší bojovnice, Rhena se jmenovala, řekla, že už jí to nebaví, že tohle nemá budoucnost. A tak odešla. Její odchod mě zlomil, potom jsem přestal ovládat vlka ve mě, nedokázal jsem to. Když odešla, stal se ze mě úplně někdo jiný. A to proto, že ona nebyla jen má nejlepší bojovnice....byla má sestra." Řekl a mě v šoku spadla čelist a jen jsem na něj zůstala koukat.

,,Dával jsem, a vlastně pořád dávám, to za vinu Diegovi. Kdyby nechtěl bojovat, kdyby se to nestalo, Rhena by nikdy neodešla. Nemělo se to stát, chápeš? Nesnáším ten pocit, že její odchod šel zastavit. Nesnáším ten pocit, že.....že už je třeba i mrtvá." Řekl a zůstal stát u okna.

Strašně ráda bych za ním šla, ale nohy mě zatím ještě neposlouchali.
Jen jsem popotáhla, setřela si slzy, které mi stekly po tvářích a napila se čaje. Cítila jsem, jak se mi chvějí rty.

Richard si sedl na tu židli naproti mě a v očích se mu leskly slzy. Bylo mi ho tak moc líto.

,,Takže Diego s tebou bojuje, protože tvůj otec zabil jeho otce. A ty s ním bojuješ, protože mu dáváš za vinu, že s tebou bojoval a tvá sestra odešla....teď už to všechno dává smysl." Řekla jsem spíš sama pro sebe.

,,Proto ty boje neustávají a podle nás ani neskončí, dokud jeden z nás nezemře." Dodal.

Ne, ani jeden z nich nezemře. To by přišla ona zkáza Somuračného údolí a moje zkáza.
Teď už vím, proč spolu bojují a můžu to zastavit.
Diegovi můžu vysvětlit, že to Richardův otec zabil jeho otce a že za to Richard ani nemůže. Ale jak mám přesvědčit Richarda, že za to Diego nemůže? Nemůžu Richardovi nahradit sestru, nemám kým.

Zatím nevím, co s tím dál. Zatím nevím, jak oba zastavit a tak zachránit. Ale vím, proč spolu bojují a to zatím potřebuju.

Ještě chvíli jsem tam tak seděla, až mě nakonec zmohla únava a usnula jsem.

Pohled Richarda

Zatímco Clarence už usnula, já stál u okna a hleděl ven, na zasněženou krajinu.

Evidentně tady Clarence zůstane přes noc, protože už je tma a protože spí.

Jen jsem tak stál u toho okna, pozoroval krajinu zasypanou bílým sněhem a přemýšlel.
Rhena mi chyběla, opravdu hodně chyběla. Vzpomínal jsem si na pár posledních dní předtím, než odešla.
Snažila se mě přemluvit, abych už přestal s tím bojem. A já jí říkal, že to nejde, protože Diego po mě jde, protože náš otec zabil otce jeho.

A pak, jednoho prostého večera, jsem stál, opilý, u tohohle okna a sledoval, jak jde rázným krokem k lesu.
U lesa se přeměnila na vlčici, která měla srst v barvě noci. V lidské podobě její vlasy byly černé jako uhel a oči ledově modré, přesně jako mé vlasy a oči....v tom jsme si byly podobní. Oba vlasy černé jako ta nejtemnější noc a oči ledově modré.

Tu noc, co odešla, jsem tady stál opilý v tomhle okně a jakmile její černá srst zmizela v temnotě lesa, celou mou pracovnu jsem rozházel a byla to ta noc, kdy jsem přestal ovládat vlka v sobě.

A pak se najednou objeví Clarence a jediným letmý dotekem, vlka ve mě zklidnila. A já nevěděl jak. To bylo to, co mě tak neuvěřitelně fascinovalo a zároveň děsilo.
_____________

Omlouvám se, že jsem včera nevydala kapitolu, ale nějak jsem nestíhala včera.
Takže dneska vydám ještě jednu😉