Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

16.

,,Musíš to skončit, Richarde. Tohle nemá žádnou budoucnost. Jestli to takhle půjde dál, a ty boje neustanou, jeden alfa zemře a všichni jeho vlci s ním." Rhena hleděla na svého bratra.
,,Nemůžu s tím přestat. Diego po mě jde, protože náš otec zabil jeho otce." Řekl Richard.
,,Tak mu vysvětli, že jeho otce zabil sice našeho otec, ale ty s tím nemáš nic společného." Rhena vypadala zoufale. ,,Neposlouchal by mě." Odvětil jí na to klidně Richard.
,,Nebo jen nechceš!" Zavrčela a odešla z jeho pracovny.

*

,,Rheno, ne! Nic nevyřešíš tím, že odejdeš." Stál před ní Richard a ona mu se slzami v očích hleděla do očí. ,,Ne, nic tím nevyřeším....ale nebudu součástí těhle věčných bojů a nebudu součástí toho, jak tvá smečka pomalu umírá. A už vůbec nebudu součástí toho, jak ty umíráš. Moc dobře víš, že bych to nezvládla." Řekla a odešla.

*

Rhena přistála na všech čtyřech a pak se znovu vrhla na svého soupeře. Byl mnohonásobněji slabší, než ona.
Jí to ale bylo jedno a zabila ho...

*

Zabila dalšího mladého vlka a postavila se nad jeho tělo.
,,Bojovnice Rhena bojuje se slabšími a vraždí je nečestně." Promluvil vlk, který stál za ní. Než se však stihla otočit, cítila jeho zuby a viděla jen tmu...

Otevřela jsem oči. Musela jsem být v bezvědomí jen pár minut a mě to připadalo jako nekonečné hodiny.

,,Už tam skoro budeme." Řekl Richard a já se znovu rozhlédla po lese.

Nechápala jsem, proč jsem to všechno viděla. A je tedy Rhena mrtvá?
Na to musíš přijít sama. Ozval se její hlas. Poprvé semnou mluvila, když jsem při smyslech.

Jak na to nám ale přijít? Nevím, kde Rhena je, ani kde byla.
Je blíž, než si myslíš. Znovu se ozval její hlas.
A je naživu? Uvidí jí Richard ještě někdy?
Je naživu a zároveň není. Pak už se její hlas neozval.

Nechápala jsem vůbec nic, zase.
Richard šel přes bojiště a tam už stál Diego.
,,Zdravím, Richarde." Ozval se. ,,Dobré ráno, Diego." Odpověděl Richard.
Zvládla jsem to? Ukončila jsem ty boje mezi nimi?
Ne. Ještě není konec.....ale už je blízko.
Ozvala se.

,,Ahoj, Clarence." Ozval se Diego a já se pousmála. Richard zastavil před Diegem.
Ještě jsem svůj zrak otočila na Richarda, který mě stále držel v náručí.
,,Děkuju, Richarde. Za všechno. Hlavně za odpovědi." Řekla jsem a on přikývl.

Pak mě opatrně předal Diegovi. Ještě jsem lehce stiskla Richardovi ruku, než obě ruce ode mě odtáhl a tak mě držel jen Diego.
,,Měj se, Richarde." Usmála jsem se. ,,Zase naviděnou, Clarence." Usmál se, přeměnil se na vlka v hnědé barvě podzimního listí a zmizel na své území.

Diego se semnou pomalu rozešel k jeho domu. ,,Utekla jsi mi." Zkonstatoval. ,,A přeměnila se na vlka." Dodal.

,,Abys to pochopil.....vzbudila jsem se a mé tělo se samovolně změnilo na vlka. A v ten moment mi došlo, že jsem v tvém domě strávila víc času, než v domě Richarda. A to se mi nelíbilo." Řekla jsem a on přikývl.

,,Je mi to líto." Řekl najednou. ,,Co?" Nechápala jsem. ,,To, že jsme se chtěli prát i přesto, že jsi nám řekla, abychom to nedělali." Odpověděl nejistě.
,,V pořádku. Teď už vím, proč se tak moc chcete navzájem zabít. Richard mi to řekl." Řekla jsem klidným hlasem. ,,Richard ti....cože?" Nechápal. ,,Řekl mi, proč spolu bojujete." Odpověděla jsem.
,,Proč?" Zeptal se. ,,Protože jsem to po něm chtěla." Řekla jsem a on nejistě přikývl.

,,Odkud jsi, Clarence?" Zeptal se. ,,Já vlastně ani nevím. Řekla bych, že z velké dálky.....ale zároveň bych řekl, že jsem odsud....ze Soumračného údolí. Já teď sama nevím." Nechápavě jsem svraštila obočí.

,,Víš, říkala jsem ti, že žiju chvíli, ale zároveň dlouho. Opravdu je mi jednadvacet, ale poslední rok jsem někým jiným. Takže vlastně žiju dlouho, protože žiju jednadvacet let, ale zároveň ta vlčice, která jsem teď, jsem teprve rok. Jenže já si to nepamatuju. Nepamatuju si, kým jsem byla, než ze mě stalo to, co jsem teď." Řekla jsem nechápavě.

,,Ale jak to myslíš?" Zeptal se nechápavě. ,,Že si nepamatuji nic jiného, než svůj poslední rok života." Odpověděla jsem neklidně. ,,Jenže to není možné." Zakroutil hlavou.
Je to možné, jestliže jsem byla už jednou vlastně mrtvá. Mám pravdu?
Máš pravdu. A teď máš druhou šanci. Odpověděla svým klasickým hlasem.

Jenže proč si nic nepamatuju? Kam zmizeli mé vzpomínky?
Kdyby jsi své vzpomínky měla, nikdy bys nebyla schopná zastavit Richarda s Diegem a zachránit Soumračné údolí.

A pak mi to došlo.
To tys mě zbavila vzpomínek? Vzalas mi je?
Až zachráníš Soumračné údolí a sebe zároveň, tvé vzpomínky se vrátí. Odpověděla.

To je to tajemství a překvapení, které se za touhle misí mělo skrývat?
Dá se to tak říct. To druhé tajemství, máš přímo před sebou. Ale ty ho nevidíš. Clarence, podívej se pozorně a na to jedno tajemství přijdeš.

Nějak jsem nechápala, co tím myslí. Ale snad to pochopím.

Diego vešel do domu a odnesl mě nahoru do pokoje. Posadil mě na postel.
,,Diego? Uděláš pro mě něco?" Zvedla jsem k němu zrak. ,,Cokoli." Odpověděl něžně.
,,Pomůžeš mi?" Zeptala jsem se a zvedla k němu ruku. ,,Samozřejmě." Odpověděl, mojí ruku si dal kolem ramen a pomohl mi vstát.
,,Dá se říct, že stojíš sama." Řekl a já se usmála. ,,Jo, dá se to tak říct." Přikývla jsem.

,,Diego? Připadám ti divná?" Zeptala jsem se po chvíli. ,,Ne. Připadáš mi zvláštní a tajemná. Tajemná víc, než kdokoli jiný, na tomhle světě. A evidentně jsi tajemstvím i sama pro sebe, protože si pamatuješ jen jeden rok svého dosavadního života." Odpověděl a pousmál se.

Najednou jsem cítila zvláštní chvění a sílu v nohách. Opřela jsem se o nohy a sundala ruku z Diegových ramenou.

,,Stojíš sama." Usmál se. ,,Ano, stojím sama!" Zasmála jsem se a skočila mu kolem krku.

Najednou mě tak zvláštně bodlo v hrudi....ale ne bolestivě, spíš příjemně. Zachvěla jsem se a svaly po celém těle se mi napnuly. Cítila jsem, že i Diegovi svaly se všechny napnuly.

A v ten moment mi to došlo. Došlo mi, jaké je to tajemství, na které jsem měla přijít sama.
Správně. Ozval se znovu její hlas a já se usmála.
________________
Zbývá nám už jen osm kapitol do konce konce😉