Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

23.

Pohled Clarence

Pomalu se začalo rozednívat a já se pomalu vracela k Nebeské a Severské smečce.

Nevěděla jsem, kam jít dřív. Ale asi bude spravedlivější, když nejdřív půjdu za bratrem. Ten mě potřebuje. Diego sice taky, ale řekla bych, že Richard je ve větším šoku.

Běžela jsem a přeskočila zamrzlou řeku. Proběhla jsem pod zasněženým keřem a v ten moment mě ozářilo slunce.
Oklepala jsem ze sebe sníh, který na mě spadl, když jsem proběhla pod tím keřem.

Sníh už na mě sice nebyl, ale i přesto má srst byla sněhově bílá. Oči se mi asi změnili na safírové.
Clarence je zpět.

Už by ses mohla rozmyslet, bohyně, jakou barvu​ mi necháš.
Záleží jen na tobě, Clarence. Buď budeš temná jako noc, nebo jasná jako den. Čemu dáš přednost?
Jasnému dni, bohyně. Temná už být nechci.
Jak si přeješ.

Zastavila jsem před domem, přeměnila se a vešla dovnitř.
Každý vlk, které jsem cestou potkala, mi s úsměvem pokinul hlavou. Evidentně jsou rádi, že jsem zpátky.

Zaklepala jsem na pracovnu. ,,Vstupte, nebo odejděte." Ozval se unavený hlas mého bratra.

S hlubokým nádechem jsem vzala za kliku a otevřela. Vešla jsem dovnitř a pomalu zavřela dveře.
Sotva jsem se otočila, střetla jsem se s jeho pohledem.

,,Omlouvám se. Nevěděla jsem, že jsem tvá sestra. Mrzí mě, že jsem tě teď tak zmátla. Nechtěla jsem ti ublížit, Richarde, nikdy. Opravdu je mi to líto." Řekla jsem a pomalu došla ke stolu.

Sedla jsem si naproti němu. ,,Je mi líto, že jsem odešla. Že jsem tě tady nechala. Až teprve včera jsem si na vše vzpomněla. Na to, kým jsem se stala, když jsem odešla. Taky jsem si vzpomněla na to, jak jsme spolu vyrůstali. Vlastně jsem si včera vzpomněla úplně na všechno. Mrzí mě všechno, co se stalo a všechno, co jsem způsobila. Nikdy jsem neměla odcházet a nechávat tě v tom samotného." Zvedla jsem zrak a střetla se s jeho pohledem.

,,Vím, že teď vypadám jinak. Mám hnědé vlasy namísto černých a hnědé oči namísto modrých. Měním se na vlčici v barvě sněhu s očima v barvě moře. Ale jsem to já. A za všechno, úplně všechno, se ti omlouvám." Řekla jsem sklesle.

Odkašlal si. ,,Ty se nemáš proč omlouvat, Clarence. Mě strašně moc mrzí, že jsem tě už tehdy neposlechl a už tehdy jsem s tím pitomým bojem nepřestal. Je moje vina, že jsi odešla....že jsi musela odejít, protože jsi věděla, že tady to nemá budoucnost. Moje vina, že jsi odešla a že se z tebe stalo, co se z tebe stalo. Všechno je to jenom moje vina. Nechtěl jsem ti nikdy ublížit, ani tě ztratit." Hleděl na mě a v očích se mi zaleskly slzy.

Rázně jsem zakroutila hlavou, natáhla se přes stůl a chytila ho pevně za ruku.
,,To nebyla tvoje vina, Richarde. Nechci, aby sis to vyčítal. Za to, co se semnou stalo, jsem mohla jen já, nikdo jiný. Měla jsem na výběr a já k vládě nad mým tělem pustila mojí temnou vlčici. Nechci abys sis to vyčítal, prosím, kvůli mě." Žadonila jsem.
,,Kvůli tobě úplně všechno, sestřičko. Prosím, už tě nikdy v životě nechci ztratit." Z očí mu vytekly slzy a mě v tom okamžiku taky.

,,Chyběla jsi mi." Zašeptal. Další slzy mi stekly po tvářích, pustila jsem jeho ruku, vstala a než​ jsem obešla stůl, Richard už taky stál.

,,Už tě nikdy neopustí, Richarde....to ti tady a teď slibuju. Opustit tě, byla největší chyba mého života a už to nikdy neudělám." Usmála jsem se a po tvářích mi stekly další slzy.....tentokrát slzy štěstí.

A pak jsme se objali. Bylo to tak pevné a tak citlivé objetí, že slzy nešli zastavit a já je ani zastavit nechtěla.

,,Mám tě rád, Clarence." Zašeptal mi do ucha. ,,Já tebe taky, Richarde. A odteď už jenom Clarence, už nejsem Rhena." Řekla jsem. ,,Dobrá. Jsi moje sestra, ať se budeš jmenovat jakkoli a vypadat jakkoli. Vždycky tě budu mít rád." ,,A já tebe, bratříčku."

Odtáhli jsme se od sebe. ,,Musím ještě za Diegem. On je můj..." ,,Druh. Já vím, Clarence. Došlo mi to." Usmál se a já vyběhla z pracovny

Trvalo jen chvíli, než jsem zastavila u Diegova domu.

Vyběhla jsem schody a bez zaklepání vtrhla do pracovny. Tam však nebyl.

Proběhla jsem chodbou a vběhl do pokoje. Diego se zmateně otočil....právě stál u šatníku a neměl tričko.

Nadechl se, že něco řekne, avšak asi nevěděl, jakým jménem mi má říkat. ,,Odteď už jen Clarence." Řekla jsem, rozeběhla se k němu a skočila mu kolem krku, až musel kousek couvnout.

Omotal mi ruce kolem pasu. ,,Miluju tě, Clarence." Zašeptal mi do ucha.
,,Já tebe taky, Diego." Odtáhla jsem se od něj a políbila ho.

Začala jsem couvat a jelikož se ode mě Diego odmítal odtáhnout, šel zamnou....přesně, jak jsem chtěla.

Zastavila jsem u postele. Moje ruce byly pevně omotané kolem Diegova krku a Diego mě pevně držel za pas.

Jednou nohou jsem se opřela o postele a na Diega vyskočila. Omotala jsem mu nohy kolem pasu a on se usmál.

Sundala jsem si tričko a on mě pomalu položil do postele. Políbila jsem ho vášnivěji a on se potom odtáhl a sjel polibky na můj krk a klíční kost. Po celém těle mi naskákala husí kůže.

,,Miluju tě, Diego." Dostala jsem ze sebe. ,,Já tebe, Clarence. A vždycky budu." Omotala jsem mu znovu nohy kolem pasu a přitáhla si ho blíž.
Rukou jsem přejela po jeho hrudi a on mě políbil znovu na rty a majetnicky zavrčel.

Jeho polibky sjeli znovu na můj krk, klíční kosti, hruď a na břicho.
Blaženě jsem vydechla.

Trvalo to už jenom chvíli a byly jsme oba nazí. Sjela jsem nehtama po jeho zádech, až sebou cukl....au, to muselo bolet.

Zajela jsem prsty do jeho vlasů. Znovu jsem rukou přejela po jeho hrudi.
Jeho horká dlaň přejela po mém boku a já znovu slastně vydechla.

Odteď si právoplatně patříme, jako družka a druh. Nikdo jiný na nás nemá právo a už ani mít nebude.
Odteď už jsme spolu a nic, kromě smrti, nás nedokáže rozdělit.
Miluju ho a to už se nikdy nezmění.