Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

18.

Vzbudila jsem se. Otočila jsem hlavu k oknu.....a s výjekem jsem spadla z postele. Protože u okna stála postava a já se lekla, jako opravdu hodně lekla. Než mi, s tvrdým dopadem na zem, došlo, že je to Diego.

,,Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit." Došel ke mě a pomohl mi vstát.
Ale počkat.... ,,Ty se směješ?!" Sežehla jsem ho pohledem. ,,Promiň. Ale to bylo moc vtipný, než abych se tomu nesmál." Řekl a já se k němu otočila zády. ,,Byla to tvoje vinna." Založila jsem si ruce.

,,Neříkám, že nebyla." Omotal mi ruce kolem pasu a položil bradu na mé rameno. ,,Vím, že to byla moje chyba. Ale i tak musíš uznat, že to vtipný bylo." Zašeptal mi do ucha. Uchechtla jsem se. ,,Bylo. Ale to ještě neznamená, že se musíš smát utrpení ostatních, Diego." Otočila jsem se k němu čelem.

,,Alfo!" Najednou nějaký vlk rozrazil dveře a my sebou oba cukli. ,,Mluvil jsem s Finnem, členem Severské smečky a říkal, že Richardovi úplně přeskočilo. Celou svou pracovnu rozházel. Finn si myslí, že ho jedině Clarence dokáže uklidnit." Dostal ze sebe.

,,Tak jo.....a proč jsi mluvil se členem Severské smečky?" Zeptal se Diego.
,,To teď neřeš, Diego. Ale já musím za Richardem." Vyběhla jsem z pokoje.
Diego šel zamnou a když prošel kolem člena své smečky, řekl mu, že si to s ním vyřídí potom, protože se se členy Severské smečky stýkat nemají.

,,Clarence, počkej!" Doběhl mě a chytil mě za ruku. ,,Myslel jsem, že když ti došlo, že jsme družka a druh, necháš Richard být." Hleděl mi zmateně do očí.
,,To nemůžu, Diego. Nejde to." Zakroutila jsem hlavou, vytrhla mu ruku a vyběhla ven. ,,Clarence! Neměň se na vlka. Tentokrát tu chybu nedělej, prosím." Zavolal na mě.

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo. Přeběhla jsem bojiště a vběhla na území Severské smečky.
Dva hlídkaři ve vlčí podobě semnou srovnali krok.....Clavin s Finnem.

Richardovi asi přeskočilo. Ráno se probudil a byl tak nějak v pořádku a pak najednou, jakoby se zbláznil.
Ozval se mi v hlavě Finn přes vlčí komunikaci.

,,Stalo se něco? Napadá tě, proč mu hráblo?" Zeptala jsem se, ale špatně se mi za běhu mluvilo.
Nikoho nenapadá, co se mu stalo. Ráno, chvíli potom, co se vzbudil, vyrazil do lesa se proběhnout. Když se vrátil, tak byl jako vyměněný....jako by zešílel. Odpověděl Calvin přes vlčí komunikaci.

Byl v lese? Co se mu tam mohlo stát?
,,A nevíte, kde v lese byl?" Zeptala jsem se. Ne. Prý nikdo neví, kde přesně byl. Odpověděl Finn.

Doběhli jsme k domu. Chtěla jsem tam už vběhnout, když se Finn přeměnil a chytil mě za ruku.
,,Vím, že víš, co děláš....ale buď opatrná." Řekl a já kývla a vběhla do domu.

Vyběhla jsem schody a zastavila u pracovny. Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř.
Dech se mi zarazil v krku, když jsem to spatřila.
Závěsy z oken byly strhané. Nějaký nábytek byl převrácený. Všude po místnosti byly rozházené papíry a rozbité skleničky. Na zemi byly kusy papírů a sklo. A já měla zase bosé nohy.

V rohu pracovny, u okna, seděl na zemi Richard a hlavu měl v dlaních.
Co se mu, sakra, mohlo stát?

Polkla jsem a vešla do pracovny. Snažila jsem se střepům vyhýbat, ale moc mi to nešlo a stejně jsem měla pořezaná chodidla. I přesto mi to bylo jedno.
Došla jsem k němu a dřepla si před něj na zem.

Chytila jsem mu ruce a sundala je z jeho obličeje. Zvedl ke mě uslzené oči. Tu bolest, kterou jsem v nich viděla....nešlo to popsat. Ale okamžitě jsem ho objala.

,,Proč jsi to udělal? Proč sis takhle zničil pracovnu?" Zeptala jsem se. Měl trochu pořezané ruce od skla. Nám se to naštěstí zahojí rychle, protože máme zrychlenou hojivost.

,,Finn a Calvin říkali, že jsi byl ráno venku a když ses vrátil, přeskočilo ti....proč?" Zeptala jsem se opatrně.
,,Kde jsi byl a co jsi viděl, že je na tobě tolik vidět ta bolest?" Zeptala jsem se.
,,Někde, kde už jsem dlouho nebyl." Zašeptal. ,,A co je to? Kde jsi byl po dlouhé době?" Ptala jsem se dál.

,,Ukážu ti to. Pojď." Vstal, vyšel z pracovny, sešel schody a vyšel ven, zatímco jsem ho následovala.

Venku se přeměnil na vlka. Chtěl se rozeběhnout lesem. ,,Nemůžu....mohlo by se mi něco stát, kdybych se přeměnila." Dřepla jsem si před něj.

Opatrně jsem ho pohladil po hlavě. Jeho oči, v barvě karamelu, se mi zadívali do očí. V ten moment jsem pocítila zvláštní sílu a přeměnila se na vlka.

A vida, vlčice už má zpět svou sílu. Tak jdeme. Řekl přes vlčí komunikaci a rozeběhl se lesem.

Srovnala jsem s ním krok. Naštěstí jsme byly tak nějak stejně rychlí.

Je to místo, kam... Na chvíli se odmlčel. ...kam jsem chodíval se svou sestrou. Od té doby, co zmizela, jsem tam nebyl. Až dneska. Jakmile větu ukončil, došlo mi, proč mu tak hráblo.

Ta bolest ho přemohla a on ze sebe potřeboval dostat vztek.

Ještě nějakou chvíli jsme běželi po rovince, ale pak jsme začali stoupat do kopce.

Doběhli jsme nahoru a Richard vyběhl ze stínů stromů a zastavil na kamenném plácku.
Doběhla jsem ho, postavila se vedle něj a oba jsme se přeměnili.
Sotva jsem to spatřila, dech se mi zadrhl v krku.
,,To snad ani není skutečný." Zašeptala jsem. ,,Je." Odpověděl a já úžasem vydechla.
___________________
Sice trochu pozdě, ale vydala jsem jí😉