Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019

8.

Jen tak jsem šla po chodbě a přemýšlela, jak dlouho potrvá, než se budu moct zase měnit na vlčici. A taky jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych se teď pokusila přeměnit.

Hleděla jsem do země. Bylo to zvláštní, protože jsem nikdy neslyšela o tom, že je nějaká určitá doba, kdy můžeme být ve vlčí podobě. Ale dává to smysl, protože jsme přece jenom i lidé, ne jenom vlci. A taky pravda je, že já byla ve vlčí podobě opravdu hodně dlouho, v tom měl Will pravdu.

Jak jsem tak hleděla do země, přemýšlela a nedávala pozor, kam jdu, do někoho jsem vrazila.

Chystala jsem se omluvit, když jsem zaklonila hlavu a střela se s těma šedivýma očima. V ten moment jako bych přišla o hlas.

Evidentně si mě taky nevšiml, protože právě vyšel z pokoje a zavíral dveře.

A jelikož byl vyšší, než já, tak já hleděla nahoru a on dolů. Nemohla jsem pohled odtrhnout od jeho krásných očí. A jemu to asi ani nevadilo.

,,Kde jsi byla?" Zeptal se něžně. ,,Za....za smečkovým lékařem." Dostala jsem ze sebe konečně větu.

Opatrně zvedl ruku, jakoby se bál, že když bude moc rychlí, zmizím.
Pomalu se mě dotkl na tváři. Dal mi tmavé vlasy za ucho a pohladil mě pomalu po tváři, až mi z toho přejel mráz po zádech.

Zavřela jsem oči, abych si ten jeho dotek mohla co nejvíc vychutnat. Jako bych se bála, že je to naposledy.

Otevřela jsem oči a střetla se tak s jeho pohledem.
Ale najednou, jakoby mu něco došlo, ruku spustil podél těla, a jak se objevil, tak taky zmizel.

Vešla jsem do pokoje a zaraženě si sedla na postel.

Co to dělám? Proč jsem ho nechala, aby se mě dotkl a aby mě tak zmátl? Jsem tady přece proto, abych zastavila zkázu.....abych zastavila Diega a Richarda.

Ale ona, mi říkala, že se za mou misí skrývá ještě něco dalšího. Věděla jsem už část toho tajemného, co se v téhle misi skrývalo. Ale pořád nevím, co je to druhé v překvapení, která na mě má údajně čekat.

Pohled Diega

Teď jsem nechápal už vůbec nic.
Ale jak přede mnou stála, nemohl jsem odolat, abych se jí dotkl.

Nemohl jsem odolat, jí dát ty vlasy za ucho. Nemohl jsem odolat tomu letmému doteku na její tváři.
A když zavřela oči, věděl jsem, že jí to nevadilo.

Jenže pak mi došlo, že jí vlastně vůbec neznám. Jediné, co o ní vím, je věk a její jméno. Nic jiného. Je tak záhadná, že mě to děsí a zároveň překvapuje

Když jsem se jí dotkl, cítil jsem zvláštní chvění v prstech. Jako bych našel něco, co jsem dlouho hledal, avšak nevěděl co.
Ale jedno jsem věděl.....nechtěl jsem, aby se jí něco stalo.

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešla jedna členka mé smečky.
,,Richard.....Severská smečka.....míří k bojišti." Dostala ze sebe.
Ach ano, bojiště.....kdysi mýtina nazývaná Mýtina klidu, se pro nás stála bojištěm.

,,Tak tedy dobrá. Vyrážíme do boje." Vstal jsem. ,,Elanor? Svolej všechny bojovníky, kteří se teď můžou bít. Jo a....ať Simon dneska zůstane doma a jeho družka Lis taky." Řekl jsem ona kývla a odešla.

Vyšel jsem z pracovny a zrak obrátil ke dveřím, za kterými je Clarence. Nesmí nám to zase překazit.

Chystal jsem se sejít schody, když Clarence otevřela dveře.
,,Co se děje?" Zeptala se zmateně.

Pohled Clarence

Slyšela jsem nějaký hluk a zmatek, tak jsem vykoukla z pokoje a zeptala se, co se děje.

Diego na mě nehybně, a beze slov hleděl a pak si povzdechl.
,,Jdeme na bojiště, Clarence. Zůstaň tady." Chtěl odejít.

,,To si děláš srandu? Ne, ani náhodou nezůstanou tady. A ani omylem vám nedovolím, abyste se zase prali." Odsekla jsem.

,,Do toho ti nic není!" Zavrčel. ,,Jdu s vámi....a zastavím tohle šílenství." Řekla jsem hrdě a chtěla odejít z pokoje.

Ale když jsem se chystala zavřít dveře, Diego se objevil u mě.
,,Nemáš žádný důvod, zastavovat naše boje. A proto, tady zůstaneš." Dostal mě zpátky do pokoje, zavřel a ozvalo se cvaknutí zámku.

,,Ne! Diego, pusť mě! Tohle nemůžeš! Na to nemáš právo!" Lomcovala jsem s klikou.
,,Diego! Pusť mě ven! Odemkni ty dveře!" Snažila jsem se otevřít. ,,Diego, prosím! Pusť mě!" Zařvala jsem znovu, ale hlas už se mi chvěl.

Sesunula jsem se vedle dveří na zem. ,,Diego......prosím..." Zašeptala jsem a po tvářích mi stekly slzy. ,,....prosím..." Zašeptala jsem znovu.

Slzy mi stékaly po tvářích. Tak moc jsem snažila ty boje zastavit, abych zastavila zkázu tohohle údolí. Tak moc jsem se snažila Richarda s Diegem zastavit.
Tak moc jsem chtěla vyplnit ty vidiny, které jsem měla. Chtěla jsem zachránit Soumračné údolí. Ale asi jsem na to neměla sílu.
Další slzy mi stekly po tvářích a já zavřela oči.
____________________

Zdravím zdravím, tady máte novou kapitolku, snad jste si jí užili😉❤️

Taky se těšíte na Vánoce? 🎄🎁