Me & My Broken Heart (CZ)

6. Kapitola - Hug

„Jess. Nemůžeme si promluvit?" Zeptal se mě a upíral na mě jeho pohled. Utrápený pohled. Koukla jsem kolem sebe a vymýšlela všelijaký výmluvy. „Teď ne Evane. Musím... za Greenovou." Nechtěla jsem s ním teď mluvit. Byla jsem si jistá, že by byla možnost, že by to skončilo histerickým pláčem na záchodcích. 

Greenová byla naše třídní. S jistou převahou tuků a brýlemi z 50. let. Vlasy jí už pomalu nabíraly odstín šedé a bílé. Až na to její přísné známkování, jsem jí měla ráda. 

„A po škole?" Zeptal se mě. Měla bych? Stejně k tomu jednou dojde. „Já nevím Evane. Možná." Ramena mu klesla jen přikývl a odešel. Erin se na mě dívala jak na největší přízrak. „Co-to...?!" Rukou jsem ji odbyla, protože jsem uslyšela zazvonění. Ten příšerný, hlasitý a otravný zvuk mě přiváděl k šílenství. Ale zrovna teď se mi hodil. 

Erin už se na nic neptala. To byla jedna z mnoha výhod našeho přátelství. Pozná na mě, všechny pocity, které jakkoliv skrývám či neskrývám. Neptá se, protože ví, že není vhodná chvíle. Proto tohle přátelství trvá tak dlouho. Asi.

„Hele, nevím co se s tebou a s Evanem stalo, ale myslím, že by sis s ním měla vážně promluvit." řekla mi Erin u skříněk, když skončila škola. „A pak mi samozřejmě zavoláš..." Dodala a usmála se. 

Práskla jsem dveřma od skříňky a podívala se na ní. Myslela to vážně. Nadechla jsem se. „Tak fajn. Ale jestli toho budu litovat..." „Tak mě zabiješ. Jojo." zasmála se. 

Šly jsme spolu ze školy a já už jsem z dálky poznala obrys Evana. Opíral se o zábradlí a zrovna odkopával kamínek před sebou. „Pojď se mnou až k němuu." Zaprosila jsem Erin a ta vzdychla. „No dobře, ale pak zmizím." 

Už jen pár kroků. Pár kroků. Kruci. „Jess!" ozval se hlas Evana. Stál přímo naproti mě. „A-hoj." Vykoktala jsem ze sebe. Ucitíla jsem lehké dloubnutí do žeber od Erin. „No nic, tak já jdu. Mějte se." řekla a už šla někam do neznáma.

A teď jsem v tom sama. 

Polkla jsem „Jess. Já...-chtěl jsem ti to říct dřív. Jen jsem nevěděl jak." Zírala jsem za něj. Na prázdný chodník za ním. Nemohla jsem se mu koukat do očí. Nedokázala bych to. „Jak dlouho?" Zeptala jsem se a konečně na něj pohlédla. Měl zoufalý a smutný výraz. Jeho oči mluvily za vše. Ty oči, do kterých jsem se vždy ráda zadívala. Teď jsem cítila jenom hlubokou bolest. 

„3 týdny." zašeptal. 

„Evane. Mohl jsi mi to říct jakkoliv. JAKKOLIV!" špitla jsem a otočila jsem hlavu na stranu. Nesmím brečet prostě ne. Stačilo, že jsem promočila skoro celý polštář včera. Mrkla jsem, abych zahnala slzy a pak jsem se na něj zase podívala. 

Byl zamyšlený. „Já tě nechtěl ranit. Víš...Ubíjí mě, tě takhle vidět. Byla jsi nejlepší holka, kterou jsem kdy měl..." „Tohle si nech pro sebe." Odpověděla jsem se zaťatými zuby. „Promiň Jess." 

Nechtěla jsem udělat to co jsem následně udělala. Chtěla jsem ho zarýt do země jako hřebík kladivem. Bylo toho na mě příliš. Ale přiznejme si to. Evan mi pomohl v nejhorším...když se na něj podívám pozitivněji. Nejspíš proto jsem to udělala. 

Objala jsem ho.

Asi už čekáte na Finleyho, že? :D Myslím, že se objeví v další kapitole:) Asi! :D ♥

-Kiki