Can I Kiss You? |Noah Schnapp [DOKONČENO]

008 ,,Protože...protože..."

Otočil jsem se na bok, abych na Addison viděl. Chvíli bylo ticho, ale pak zase začala mluvit.

,,N-Noahu!" zasténala.

Zněla opravdu zoufale a její vzlyky, taky nešly přeslechnout.

,,Noahu! N-Noahu!" sténala dál.

Přimáčkl jsem si ji víc k hrudi a hladil ji po vlasech.

,,Ššš. Jsem tady. Už je to dobrý. Nemáš se čeho bát." šeptal jsem ji furt dokola do ucha.

Po chvíli se uklidnila a už zase v klidu spala. Za to já ne. Furt jsem nemohl usnout a tak jsem se opatrně, abych Addison nevzbudil, vyvlékl z našeho obětí a vylezl z postele.

Vyšel jsem před chatu, až k rybníku, jehož hladina odrážela stříbrný svit měsíce. Všude bylo ticho, slyšel jsem jen svůj dech.

Záře měsíce osvicovala celou louku, na které chata byla. Díky tomu, tady bylo krásně vidět.

Jen jsem tak stál a pozoroval nehybnou hladinu rybníka.

Přemýšlel jsem. O Addison. Mám ji vážně hodně rád, i když se známe tak krátce. Nejradši bych za ní hned teď přiběhl, jako pejsek a všechno jí řekl.

To boužel nejde, bojím se totiž že to necítí stejně a tak bych zkazil celé naše přátelství, které je teď pro mě vším...

Addison Grace Blake :

Probudila jsem se a Noah vedle mě nebyl. Hned jsem to poznala, protože jsem necítila teplo jeho těla. Potichu jsem se zvedla a začala ho hledat po celé chatě. Ale...nic.

Začínala jsem o něj mít docela strach.

Došla jsem k oknu a pohlédla ven, abych se podívala na měsíc, protože pohled na něco tak krásného mě uklidňuje.

Místo měsíce jsem však spatřila něco krásnějšího, co mě uklidňovalo víc, než cokoli na světě.

Byl to Noah. Stál u rybníčku oslněného měsíčním svitem.

Rychle jsem seběhla schody a vyšla potichu před chatu. Chtěla jsem ho překvapit a tak jsem šla nejpotišejc, jak to jen šlo.

Byla jsem od Noaha už jen pár metrů, když řekl něco, co mě zarazilo.

,,Ahoj, Addison." pronesl klidným hlasem, aniž by se otočil.

,,Jak jsi mě poznal?" zeptala jsem se stejným tónem, jako on.

,,Tebe poznám vždycky." když to říkal tak se na mě otočil.

Na tváři měl sladký úsměv a oči plné jiskřiček. Byl tak krásný...

,,Jak to?" ptala jsem se dál.

,,Protože-" chtěl nejspíš něco říct, ale pak si to rozmyslel.

Noah Schnapp :

Protože tě mám hrozně rád a to kvůli tobě mám pomatenou hlavu...

No tak tohle ti fakt asi říct nemůžu...

,,Protože...protože..." snažil jsem se rychle něco vymyslet.

,,Protože..." sakra, teď jsem v háji. Co jí mám asi tak jako říct?!

,,Víš co, nech to být." pokynula hlavou a tím mě zachránila. Děkuju bože.

Postavila se vedle mě a začala sledovat rybník.

,,Není ti zima?" zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že na sobě má jen mou mikinu.

,,Ani n-" podívala se na sebe a zasekla se.