Can I Kiss You? |Noah Schnapp [DOKONČENO]

024 ,,Asi rok..."

Noah Schnapp :

Ráno jsem se probudil a hned jsem chtěl dát Addison pusu, ale ona tam nebyla.

Bylo mi to divné, vždycky tu po ránu je.

Napadlo mě, že už třeba vstala a je dole, takže jsem se tam hned vydal.

Prošel jsem celé přízemí a celé horní patro, ale Addison nikde.

Došel jsem do kuchyně a sesunul se na židli. Po chvíli mě napadlo, že bych jí mohl zavolat.

Zvedl jsem se ze židle a chtěl se vydat zpátky do svého pokoje, ale uviděl jsem na stole nějaký papírek.

,,Jak jsem si ho mohl nevšimnout dřív?" proběhlo mi hlavou.

Rychle jsem ten papírek vzal do ruky a začal číst.

Musela jsem si jít k sobě domů něco zařídit. Vrátím se až k večeru. Miluju tě...
            S láskou Addison Grace

,,Taky tě miluju..." zašeptal jsem si pro sebe a usmál se.

                           ~•~

Neměl jsem co dělat, tak jsem si pustil nějaký akční film.

Asi po půl hodině koukání mi zazvonil telefon.

Byla to Sadie, tak jsem to zvedl.

,,Čau" řekl jsem jako první.

Nazdar Noahu, nemáte s Addi večer čas? Rodiče vypadli z baráku, takzě plánuju takovou přespávačku. Budou tu všichni z party.

,,Promiň Sadie, ale Addison je pryč a vrátí se až večer." omluvil jsem se.

Jo, jasně, v pohodě. A kde je Addi, že se vrátí až večer?

,,Potřebuje si něco zařídit u sebe doma. Odešla už někdy ráno." vysvětlil jsem.

Tak to jo. Až se vrátí, tak ji pozdravuju, jo?

,,Jasně."

Tak zatím čau.

,,Nazdar" uchechtl jsem se a zavěsil.

Mobil jsem odložil a pustil znovu film.

Chvilku jsem se díval, ale pak mi zase někdo začal volat.

Protočil jsem očima a vzal mobil do ruky. Tentokrát mi volali rodiče. Docela mě to zaskočilo. Radši jsem to vzal.

Noahu! Tak rádi tě zase slyšíme.

,,Já vás taky." rodiče byli pryč už docela dlouho, takže bylo příjemné je zase slyšet.

Tak co je nového? Co Addison? Jak se má?

,,Jo, všechno je fajn. Addison se má dobře." odpověděl jsem.

Už se nemůžem dočkat až ji poznáme. Určitě je skvělá.

,,Jo...to je..." proběhlo mi hlavou a úsměvu jsem se taky neubránil.

,,Tak to jsem rád, ona se taky těší až vás pozná." řekl jsem do telefonu.

To je milé. No, ale proč ti vlastně voláme... Trochu se nám to tady ještě protáhne. My víme, že už takhle jsme tu docela dlouho, ale máme tu pár problémů a tak tu musíme zůstat o něco dýl...

,,Aha... A jak dlouho tam tedy budete?" vyschlo mi v krku.

Asi rok...

,,C-cože?" vydechl jsem nevěřícně.

A ještě jedna věc... Musíš se sem za náma nastěhovat. Je to dlouhá doba a my tě nemůže nechat jen tak doma.

,,Tak to v žádným případě! Tohle město neopustím ani na krok!" vyjel jsem hned.

Mám to tu rád, lidi tu mám rád... Nemůžu si prostě na rok odjet a všechno to tu nechat.

Jinak to boužel nejde.

,,Ale-" snažil jsem se protestovat, ale rodiče už ten hovor típli.

,,Ani náhodou!" zakřičel jsem a hodil s mobilem o zem.

Odsud mě nedostanou. Za žádnou cenu.

Byl jsem hrozně naštvanej. Prostě mi jen tak zavolaj a řeknou mi že musím na rok odjet?!

Vyběhl jsem z domu a někam se rozeběhl. Potřebuju si vybít vztek.

Někam jsem prostě šel a po cestě kopal do kamínků. Byl jsem hrozně naštvaný.

Oni mi prostě zavlají, řeknou mi, že se mám přestěhovat a čekají, že nebudu protestovat?! To snad nemyslí vážně.

                           ~•~

Byl už skoro večer, tak jsem šel zpátky domu. Toho vzteku jsem se nezbavil, spíš se to akorát zhoršilo, jak jsem o tom furt přemýšlel.

Určitě si na prvním člověku, kterého potkám nevědomky vybiju ten vztek. Už teď je mi toho člověka líto. Obávám se, že v tu chvíli zažije peklo.

Doufám jen, že to nebude někdo, na kom mi záleží, protože v tuhle chvíli jsem schopný říct cokoliv, i kdyby to nebyla pravda.

Musím se toho vzteku zbavit dřív, než potkám nějaký lidi.

Hned jak jsem vešel domu, zamířil jsem do kuchyně.

,,Potřebuju se toho vzteku zbavit." proběhlo mi hlavou.

Někde jsem vyhrabal alkohol a spolu s flaškou se sesunul na židli u stolu.

Myslel jsem, že když se opiju, tak na to zapomenu, ale ne.

Vypil jsem celou flašku, ale nepomohlo to a co bylo divnější, nebyl jsem ani moc opilý, trochu sice jo, ale ne tak, že bych o sobě nevěděl.

Shrbeně jsem seděl na židli s rukama na obličeji a vypitou flaškou vedle sebe.

Měl jsem chuť vraždit, byl jsem naštvaný jak nikdy.

Fakt chudák první člověk, kterého potkám. Teď už je ale večer, takže pochybuju, že bych dneska ještě někoho potkal.

Myslel jsem, že už to nemůže být horší. To jsem, ale nevěděl, že za nedlouho se stane něco, co mi zničí život, něco, co si do smrti neodpustím...