Ani dnes se svět nepřestal točit (Stony CZ FF)

Šestá

Steve měl vždy víru v lidstvo, ale čím častěji byl od chvíle svého probuzení v kontaktu s dnešními lidmi, ztrácel ji více a více. Ano, i v jeho době byli nepoctiví lidé a lháři, ale o to více poctivých, se kterými se setkával dennodenně.

Nikdy by ho ani nenapadlo, že sehnat byt je tak obtížné. Ten, ve kterém ještě do nedávna žil, mu zařídil SHIELD a ze Steva ta povinnost tak opadla. Teď na to byl sám, po ruce měl jen ochotného Jarvise a už začínal ztrácet naději.

Za poslední měsíc, kdy žil ve Stark Tower se mu podařilo sehnat čtyři byty v Brooklynu. Jarvis mu nejednou řekl, že by měl větší šanci byt sehnat, kdyby hledal i jinde, ale vždy ho odbyl. Brooklyn byl jeho domov. Když se procházel po ulicích, poznával některá místa, i když prošla za ty roky ohromnými změnami. Takže ne, Brooklynu se vzdávat nehodlal.

Vždy to vypadalo dobře. Jarvis mu pomohl najít inzerát, ukázal mu na mapě, kde se onen byt nachází a Steve už je pak jen kontaktoval. Jednou jednal s afroamerickým vdovcem; poté v mladým párem; s umělcem, se kterým si toho měl opravdu hodně co říct; a nakonec s manželským párem s dvěma dětmi.

Lidé byli milí a vstřícní, pozvali ho na prohlídku, sdělili mu své požadavky. A poté mu do několika hodin zavolali a omluvili se, že byt už slíbili někomu jinému. Dnes mu dokonce pan Collins oznámil rovnou ve dveřích, že byt už není k mání. A to byli jasně domluveni, že se Steve přijde podívat!

Cesta zpátky na Manhattan trvala autem i autobusem přibližně čtyřicet pět minut a to pouze v případě, že byl dobrý provoz, který nebyl nikdy. Pěšky to bylo podstatně déle, ale Steve si uvědomoval, že by nebylo pro něj ani pro ostatní cestující bezpečné, kdyby nastoupil do autobusu. Vždyť zpřehýbal kovové zábradlí v činžovním domě, když ho se vztekem opouštěl.

Samozřejmě, že měl vztek. Všichni ti lidé s ním s prominutím vyjebali a on začínal ztrácet trpělivost. To opravdu byli všichni v dnešní době takoví, nebo jen měl takovou smůlu? Nevěděl.

Doufal, že si byt najde rychle a nebude tak Tonyho obtěžovat déle než dva, maximálně tři týdny. Už to byl měsíc a jemu se vyhlídka na stěhování opět sesypala jako domeček z karet. A teď to bude muset absolvovat znovu. Požádat Jarvise o vyhledání inzerátů, volat několika lidem, domluvit se na podmínkách. Už z toho byl unavený a nechtělo se mu do toho znovu, na druhou stranu se nehodlal vzdát.

Lhal by ale, kdyby řekl, že si pobyt ve Stark Tower neužívá. Užíval, a to hodně. Výhled na New York byl překrásný a probouzel v něm tak silnou touhu malovat, jako už dlouho nezažil. Díky Jarvisově a Tonyho obětavosti se zdokonaloval v používání moderní techniky, doháněl hudební styly a filmy, které zaspal, a konečně se naučil pořádně používat Google. A pak tady byl samozřejmě sám Tony. To byla ale kapitola sama o sobě.

Začalo mrholit, Steve nastavil obloze tvář a cítil, jak drobné kapičky hasí jeho hněv. Povzdechl si, uvolnil ramena a jen nehnutě stál. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, pomyslel si s mírným úsměvem a znovu se dal do kroku. Domů to byl ještě kus cesty a on by se rád vrátil před šestou.

Nakonec ale v polovině cesty nasedl na autobus, z části kvůli dešti, ale taky na vině byla únava. Ve Stark Tower se mu sice líbilo, ale jeho problémy se spánkem to nevyřešilo.

"Tak co byt, kápo?" vyzvídal Tony, jen co vyšel z výtahu na společném patře, jak tomu začal sám Tony říkat. Tony seděl v křesle, na klíně mu ležel starkpad a očividně na něčem pracoval. Odpověděl mu nevrlým zavrčením a zhluboka se napil pomerančového džusu.

"A jéje. Co se stalo?"

"To, co ve všech třech případech předtím," zamračil se Steve a džus odložil na linku. "Už ho dali někomu jinému. Řekni, Tony, je to běžné nebo mám prostě jen smůlu?"