Ani dnes se svět nepřestal točit (Stony CZ FF)

Pátá

"Děkuji, Tony. Ale kdybych ti to mohl nějak oplatit... řekni si. Dobře?"

Tony zapřemýšlel, jestli mu je kapitánova obětavost příjemná nebo ho to spíš otravuje. Samozřejmě, že nemohl říct jen díky a nechat to plavat. Ó, to ne. Musel mít proslov, okecat to a pak ještě nabídnout protislužbu. Nebo spíš požádat o protislužbu. To mu bylo podobné.

Zabloudil pohledem zpět k pánvičce s chladnoucími míchanými vejci. Byl už plný, i tak snědl další kousek a spokojeně se pousmál.

Tony nevařil. Nebavilo ho to, zbyl po tom nepořádek a zabíralo to čas. Proto měl vždy lednici plnou polotovarů a zbytků z donášek. Hospodyně mu někdy něco uvařila a zamrazila, ale to už nebylo pak tak chutné. Ale Stevova snídaně byla výborná, i když to byla jen míchaná vajíčka, která by v případě nouze zvládl i sám.

Připomnělo mu to mámu. Snažil se ty myšlenky rychle zahnat, bylo hloupé na ni teď myslet, ale nedařilo se mu to. Máma většinou nevařila. Měli kuchařky, které se o to staraly. Ale někdy, když byl Howard pryč, vzala Tonyho ráno do kuchyně. Nemohlo mu být tehdy víc než pět nebo šest let. Vysadila si ho na stůl a zadala mu důležitý úkol. Míchání. Naučila ho, jak vejce rozklepnout, poté mu dala do ruky vidličku a nechala ho, aby vše smíchal. Vzpomínal si, jak rád píchal do žloutku a sledoval, jak se vylévá do bílku. Míchal vždy tak urputně, že se mu to podařilo rozlít. Nezlobila se na něj, nikdy. Podala mu utěrku a musel po sobě vše uklidit.

"Vždy se po tobě snaž svůj nepořádek uklidit, Tony," říkala mu něžně. Rada, kterou si ne vždy vzal k srdci, ale na kterou si pamatoval dobře.

Byly to jen jejich chvíle, bez Howarda, bez žádného stresu ani strachu. Jen oni dva v kuchyni, máma se zástěrou a on většinou ještě v pyžamu. Z rádia jim hrála hudba, máma na ni tančila a Tonymu vždy přišlo, že svět je nádherný. Dokud se domů nevrátil Howard...

Definitivně se svými ranními vařícími dýchánky přestali, když ho poslali na internát.

"Domácí jídlo jsem pořádně neměl od doby, co mě poslali na internát," pronesl zamyšleně, pánev si přitáhl na klín a jedl dál. Byl stále ztracený ve vzpomínkách, ale vnímal Stevův upřený pohled. "A musím uznat, že je to výborné. Takže pokud se mi chceš nějak odvděčit, vař mi takhle dál."

Vzhlédl k němu a setkal se s vojákovým shovívavým úsměvem. Dělal se mu v levé tváři vždy dolíček? napadlo Tonyho zamyšleně. Prohlížel si ho, ten jeho něžný výraz a svalnaté paže založené na hrudi. Tělo měl uvolněné, ležérně se opíral o kuchyňskou linku a vlasy, ještě stále vlhké po sprše, se mu jemně vlnily. Tonyho napadlo, že takhle kapitána vídával málokdy. Vždy byl tak vážný, ostražitý a zkrátka ztělesněním Kapitána Ameriky. Ale tohle... tohle musel být Steve Rogers. Prostě a jen Steve, ten kluk ze čtyřicátých let, který bránil slabší ještě předtím, než do něj píchli sérum. Vypadal mladší, nevinnější. Ne jako voják, který viděl hrůzy války z první linie, ale jako kluk, který se sotva snažil zjistit, co dělat se životem.

Tony konečně viděl rozdíl a pochopil, proč ho Steve někdy neskutečně iritoval a jindy ne. Když byl v módu Kapitána Ameriky, Tony ho nesnášel. Dělal ze sebe autoritu a čekal, že se bude Tony podřizovat, což za žádnou cenu nechtěl udělat. Ale když nechal Kapitána Ameriku doma a byl jen Stevem tak jako teď... byl to prostě jen další chlápek, se kterým se mu dobře trávil čas.

"Jen to? Mám ti vařit?" uchechtl se tiše, ale nezdálo se, že by nesouhlasil. Tony se zazubil.

"Přesně tak, vojáku. Ale jen snídaně a obědy, večeře ne. Stejně večer většinou pracuju nejvíc a nemám na jídlo čas. Nebo jsem na večírcích," mávl nad tím ledabyle rukou a Steve se v tom naštěstí nevrtal, ačkoliv se jeho usměvavá tvář opět stáhla do nesouhlasné masky. Tony neměl chuť mu vysvětlovat, že domácí rodinné večeře jsou pro něj noční můrou.