Ani dnes se svět nepřestal točit (Stony CZ FF)

O vojácích, nočních můrách a čtyřnohých mazlíčcích

S jako středa nebo s jako sobota? Toť otázka!
Dámy a pánové, chlapci a děvčata, včera jsem šla spát až dlouho po půlnoci. Znovu jsem si přečetla komentáře jak tady, tak na AO3, kde rovněž publikuju, a řekla jsem si, že pro vás nachystám překvapení. 
Vím, že se všichni těšíme, až se to stane. Až se Tony se Stevem dají dohromady, políbí se a budou spolu žít šťastně až do smrti. Problém je ten, že moc dobře vím, že k tomu jen tak nedojde. A jelikož vás mám všechny hrozně moc ráda, napsala jsem tuhle jednorázovku. 
Nejedná se o příběh složitý na zápletku, je to jen kousek ze života Steva a Tonyho po událostech v Ani dnes se svět nepřestal točit. Nemusíte se bát, nejdou zde žádné spojlery, snažila jsem se jich vyvarovat co nejvíce. 
Předem upozorňuji, že začátek je bohužel docela temný, zvláště pak pro ty z vás, kteří více kopou za tým Steve. Ale přísahám, že všechno dobře dopadne! 
Užijte si to a mějte krásný víkend! V hlavním příběhu budeme pokračovat opět ve středu. 

---

Tony z celého srdce nenáviděl Stevovy noční můry. Očividně, noční můra nikdy není příjemný zážitek, ať už se zdá vám nebo osobě spící vedle vás. Jenže Tonyho až tak neiritovalo to, co se Stevovi zdálo. Samozřejmě, měl obavy a chtěl mu pomoct, jenže Steve mu zřídkakdy řekl, co ve snu viděl. A nejhorší na tom bylo, že Tony málokdy poznal, že se nějaká Stevovi zdála. A to ho na tom sralo nejvíce.

Když měl noční můry on sám, házel sebou. Skuhral a mluvil ze spaní. Když to bylo opravdu špatné, probouzel se s křikem. A Steve byl vždy okamžitě vzhůru a byl u něj, pomohl mu se uklidnit. Přetáhl ho na svou půlku postele a choval ho v náruči tak dlouho, jak bylo potřeba, dokud Tony znovu neusnul se znovunabytým pocitem bezpečí.

Když měl noční můry Steve, sotva se pohnul. Byl zticha, maximálně něco tlumeně zamumlal a probudil se bez jakékoliv přehnané reakce. Nic z toho nebylo dost na to, aby se probudil i Tony a jediný důkaz noční můry bylo skrz naskrz propocené prostěradlo. Tony to věděl jen díky tomu, že občas zůstával vzhůru a pracoval. To byly jediné chvíle, kdy mohl Stevovi jeho konejšení oplatit.

Pokud se nechal.

Když byl Steve opravdu na sračky, zmizel z ložnice hned po probuzení a schoval se v tělocvičně.

Takže když Tonyho dvě hodiny po půlnoci probudila potřeba jít močit a vedle něj nikdo neležel, zase tak velké překvapení to nebylo. Což však neznamenalo, že ho to zanechalo klidným.

"Jarve?" zívl a došoural se do koupelny. Jarvis odpověděl až ve chvíli, kdy si myl ruce.

"Je v tělocvičně, pane."

"Jak dlouho?"

"Tři hodiny."

Tony zaklel a vzhlédl k zrcadlu. Neviděl sebe, Jarvis mu pustil živý přenos z kamery. Steve neboxoval. Už neboxoval. Seděl na zemi, opíral se o boxovací pytel - který opět nevydržel nápor jeho pěstí - s pohledem fixovaným na jediný neurčitý bod někde na zemi. Při tom pohledu se Tonymu zježily vlasy vzadu na krku.

Většinou stačilo, aby si do pytle párkrát praštil a uklidil se. Vybil ze sebe přebytečný adrenalin, unavil se a byl schopný znovu usnout. Jenže zakrvácené bandáže a klouby byly jasným důkazem toho, že dneska pár úderů nestačilo.

Znovu zaklel. Několikrát, vyplýtval během několika vteřin celou slovní zásobu sprostých slov a na cestě k výtahu se málem přerazil o prádelní koš. Tohle bylo špatné. Už tak bylo špatné, když po noční můře musel Steve boxovat. Ale když to zašlo tak daleko, že zranil sám sebe, bylo to kurevsky špatné.