Say it isn't so

depka

Stáli jsme pred dveřma mého domu. Nasi jeste nebyli doma, bohu dík za to. "Víš co jsem si slíbil?" zeptal se mě Sam. Neznatatelne jsem zavrtela hlavou. "Že si ten týden užijeme a že, když otec nezemře do půl roku, " ukápla mu slza, "vrátím se" Byl tak roztomilí kdyz brecel  a bylo to tak nakazlive, ze jsem zacala brecet taky. "Nebreč," řekl. "Co můžu jinýho dělat?" zašeptala jsem. "Smát se" taky zašeptal a pritiskl si mě k sobě. "Nějak k tomu není příležitost." řekla jsem mu do ramene. Podívali jsme se na sebe. "To uz je po druhy co ti dneska otiram slzy," řekl naoko vycítavým tónem, když mu z prstu skápla má slza. "Známe se od narozeni, hrali jsme si spolu jako, deti, vyrustali jsme spolu, pak se to proměnilo v kamaradství a to šlo dál až to skončilo u nejlepsího kamaradstvi. To je superlativ vic uz to nejde a ty mi chceš odjet? Ty jedinej člověk kterej me chape, rozumi mi, dokze me utesit, rozesmat, zastat se me, kterej je ke me vzdycky uprimnej, ma mou duveru! Ty?" "Pamatuj na moje dva sliby," šeptl jenom. Krátce si mě přitáhl k sobě. A odešel. Otevřela jsem dveře a šla do pokoje. Máma jeste nebyla doma. Lehla jsem si do postele, dala si do uší sluchátka a natáhla se po zbytku tabulky čokolády. Vzpomela jsem si jak jsme si jendou psali a já se ho ptala jestli je normalni, ze kdyz mam depku abych poslouchala pisnicky a jedla čokoládu. On mi napsal, že jo, ale že bych vůbec mít depku neměla. Pak jsem se ho ptala co dělá on. "Boucham do zdi nebo posiluju" odpoveděl mi tehdy. Teď teprve mi došlo jak často deprese musel mít. Usmála jsem se a setřela slzu která měla tu nehoráznou drzost, že skápla. Napadlo mě, jestli Sam ted bouchá do zdi. Bydli jen par bloku od nas, uz by mohl být doma. Najednou přišla do pokoje máma. Vůbec jsem pres sluchatka neslyšela cvaknout zámek. "Jakto že jsi tak brzo doma?" vybafla na mě. "Udělalo se mi špatně, jdu spát" odpovědela jsem. "Dobře pak si udělej úkoly" "Jasně, dobrou." "Hezky se vyspi", popřála mi. A ja asi po 10 minutách upadla do spánku.