A takhe to chodilo dál a dál až uběhl skoro měsíc. Každodenni rituál u mne právě probíhal. Oblékala jsem si své černé, na kolenou roztrhané džíny, černé tílko s nápisem I wanna die a přes to jsem přehodila černou džínovou bundičku. V kuchini do sebe naházela jogurt a kafe, v předsíni jsem si vzala černé vansky a vyrazila jsem do školy. V autobuse jsem si nasadila sluchátka a zaposlouchala se do směsice hlasů Bon Jovi, Green Day a Linkink Park. Málem jsem zapoměla vystoupit. Přišla jsem do školy hodila se tašku na poličku a otočika jsem se k Marry jestli mi nedá opsat úkol z matiky, "Ne Marlen, nedám. Ty se musíš sebrat! Jak dlouho to tady chceš takhle táhnout? Půl roku, než se Sam vrátí?" začala na mě řvát přes celou třídu. V tom přišel do třídy nějaký kluk, kterého jsem vůbec neznala. A bylo mi to tak nějak jedno. Konečne, mě je všechno jedno. "Fajn ale máš na svědomí mojí poznámku." odvětila jsem. "Achjo, na Mar, prosimte vem si to." podala mi to. "Díky" přecedila jsem.
Konečne byl jonec školy a já mohla jít domů. Vystoupila jsem z autobusu a vydala se znamou trasou k našemu obřímu domu, když jsem si všimla, že ten kluk jde celou dobu za mnou. Otočila jsem se a pohlédla na něj. Byl, černovlasý, kudrnatý a kdyby Kate neměla kluka určitě by prohlásila, že stojí za hřích. "Ty mě sleduješ?" zeptala jsem se s co největším opovržením v hlase. "Já? Ne. Jenom jdu domů. Bydlím támhle" dodal když viděl, jak se tvářím. Ukazoval na náš dům. "Domů? Tam ale bydlím já!" "Tak to asi budeš moje nová sestra." Vůbec nic jsem nechapala. "Pojd, pobídl mne, otec ti to vysvětlí". Otec? Vždyt to je můj otec. Byla jsem úplně zmatená. "Můžeš prosím otevřít, ješte nemám klíče." usmál se na mě připitoměle. "Ještě? Tss. Nikdy je mít nebudeš. A netvař se tak pitomě" dodala jsem když se pořád blbě culil.
O půl hodiny později:
"Marlene, pojď dolů." uslysela jsem otcův hlas. Šla jsem. Dole už seděla celá rodina u stolu (včetně toho kluka) a o něčem debatovali. Sedla jsem si k nim. "Takže, chtěl bych ti něco říct. Tady Thomas je můj syn z prvního manželství. Takže je to tvůj bratr." "Jako malí jsme si hráli na louce, pamatuješ?" Jen jsem se na něj podívala. "Ha a kdo se teď tváří pitomě" zazubil se. "No, pokracoval otec, Thomas u nas bude ted par mesíců bydlet, protoze chce mít cas na uceni. Jeho matka totiz s nejakym chlapkem splodila buh vi jak 3 deti. A Thomas tam nema klid. Uvolnil jsem mu ten pokoj vedle tvého." zakončil otec.
Takže tento dí bych chtěla věnovat Anetce Stupkové. Protoze na ni asi hodinu čekám v arkadach a písu tenhe díl. :))
ČTEŠ
Say it isn't so
RomancePříběh o holce, jménem Marlene A jejim nejlepsim kamaradovy Samovy kteří čelí náročným překážkám v źivotě například pár zvrácenejm kamarádům kteří chteji rozbít jejich vztah nebo rodičům s předsudky.
