Spoutáni okovy - Horác x Will || Stig x Hal

2. Na lodi

Hal

Pomalu jsem se probudil. Kolem mě však byla tma a já tak nevěděl, zda jsem vůbec otevřel oči.

Začínal jsem vzpomínat, co se vlastně stalo.

Pamatuji si, že jsem vešel do obchodu a vytahoval už peníze s tím, že zaplatím, a v tu tam vtrhla skupina cizinců a vrhli se na mě. Zdálo se, že si jsou jistí svým vítězstvím už jen proto, že mě přepadli v obchodě a nepočkali si, až budu procházet nějakou temnější uličkou. Asi tohle dělali poprvé a navíc ani nečekali, že bych se nějak bránil, takže jsem je docela překvapil, když jsem tasil meč a začal se bránit.

Chvilku se mi to dařilo, ale bylo jich na mě moc. Zrovna jsem byl zaměstnán dvěma z nich, když mě další praštil čímsi těžkým po hlavě.

Dále jsem už jen cítil, jak se mi podlamují nohy a já pomalu ztrácím vědomí.

Potom vím jen, že mě vzali a někam táhli.

Náhle jsem si uvědomil, že cítím tak důvěrné houpání. Houpání lodi. Okamžitě jsem si vzpomněl na Volavku a její posádku, ale tohle nebyla má loď. Volavka má hladší pohyby.

Zkusil jsem se rozhlédnout a přivyknout si na tmu.

Když so mé oči zvykly, spatřily několik dalších postav. Všichni u stěny. V tu mi náhle došlo, že jsme všichni připoutáni ke stěně okovy. Necítil jsem ani tíhu meče a saxonského nože u pasu, takže mi je sebrali.

Vypadá to, že je ze mě právě otrok.

,,Už jsi vzhůru? " ozvalo se vedle mě šeptem.

Otočil jsem se a spatřil poměrně mladého muže. Podle rysů pravděpodobně z Araluenu.

,,Ano. To jsme v pěkné kaši, co?" řekl jsem taktéž šeptem.

,,A v jaké," povzdechl si. ,,Kdybych tak stihl dojet aspoň na Araluenu."

,,Moment, ty jsi ten hraničář Will Dohoda?"

,,Ano. A ty jsi jeden z členů Volavky?"

,,Byl jsem. Hal Mikkelson. Těší mě."

,,Nápodobně."

Náš tlumený rozhovor přerušila rána a prudké světlo.

Chvilku jsme se rozkoukávali a pak jsme spatřili dvojici mužů, která odpoutávala vězně a dávali si při tom záležet, aby měli stále spoutané ruce.

Vyvedli nás ven se slovy, že dokud můžeme, ať nasbíráme síly na sluníčku. A hlavně ať se lépe prodáte, když uvidí kupující, že vypadáte dobře - jak poznamenal jeden člen posádky.

Nás otroků bylo dohromady osm a všichni jsme si mlčky sedli na palubu na pravoboku a sledovali pomalu se vzdalujicí pobřeží Araluenu, které bylo, zatím stále, po pravoboku. Nejspíš chtěli unést ještě někoho.

Mlčky jsme tam seděli a najednou do mě Will drknul loktem.

,,Podívej se doprava, ale co nejvíc nenápadně," zašeptal.

Nepatrně jsem kývl na odpověď a po chvilce se tam po očku podíval. Na palubě jsem však nepatřil nic zvláštního a tak jsem tázavě pohlédl na Willa. Ten se stále díval dopředu před sebe a pak potichu řekl: ,,Na moři."

Zabloudil jsem tedy očima na moře u kormidelní plošiny a následně se mi rozšířily oči překvapením.

Má krátká radost však byla přerušena pořádnou ránou do hlavy.

,,Kam to civíš?!" zařval na mě jeden z únosců.

Neodpověděl jsem. Pouze jsem sklopil hlavu a zamrkal, abych už neviděl hvězdičky a ještě se tady znovu neskácel.

Námořník pak jen zaklel na můj účet a vzdálil se za svou vlastní prací.

Zdálo se, že si nikdo z nich ještě nevšiml pomalu se přibližující tečky za námi v podobě pomalu se zvětšující lodi.

,,V pořádku?" zeptal se mě Will po chvilce.

,,Už ano. Ta loď za námi, to je Volavka. Poznal bych ji kdykoliv."

,,Zdá se tedy, že přeci jenom máme naději."

,,Snad. Ale zatím moc doufat nebudeme. Ještě se může cokoliv stát."

,,Souhlasím. Vždy je lepší počítat s horší variantou."

A pak už jsme radši seděli už jen mlčky, zatímco naděje v nás hořela jako plamen svíčky, který se zvětšoval stejně jako loď, která se pomalu přibližovala.