Spoutáni okovy - Horác x Will || Stig x Hal

8. Temné vězení

Hal

Už to bylo šest dní, co jsme ztratili Volavku z dohledu a den na to opět přistáli. K naší skupince otroků se přidal jeden malý chlapec. Mohlo mu být maximálně deset. Vik si ho vzala pod ochranu. ,,Je příliš malý na to, aby zažil, jací lidé dokáží být," prohlásila tehdy.

Nyní jsme opět připoutaní ve tmě a zase čekáme, co bude dál.

Smutně jsem vzpomínal na Volavku a její posádku. Chyběli mi, to bylo nepopiratelné. Dokonce i dohadování dvojčat. Vik se snažila zachránit náladu nás vězňů, ale to bylo složité. Málokdy se vyskytla příležitost, ale ona jí vždy využila. Trochu mi tím připomínala Thorna a i Stiga, který vždy zlehčoval vážnou situaci. Smutně jsem se usmál při vzpomínce na prvního důstojníka. Snad se s ním ještě někdy uvidím.

Náhle byl cítit menší naráz a loď stála.

,,Zdá se, že jsme dorazili," poznamenala Vik šeptem. Sundala si řetízek s dubovým listem a schovala ho kamsi do vnitřku haleny.

,,Schováš, prosím, i ten můj? Nerad bych o něj přišel úplně a aspoň budu vědět, že se k nim nedostane," poprosil ji Will. Pouze kývla a převzala si od něj řetízek.

,,A jsi si jistá, že je nenajdou?" zeptal jsem se trochu pochybovačně.

,,Naprosto. Mám v oblečení hned několik skrytých kapes a ty jsou prakticky neviditelné. Nenajdeš je, pokud nevíš, že tam jsou."

Přerušily nás těžké kroky mířící ke dveřím sem dolů. Následně se dveře rozlétly a nás oslepilo světlo. Byli jsme  vytáhnuti na nohy a pak nás strkali ke zdroji světla.

Venku bylo nádherně. Slunce svítilo, ale nespalovalo, vlnky šplouchaly o břehy a o boky lodí a nad námi se proháněli racci. To všechno by bylo nádherné, kdyby zrovna v tomto přístavu z nás neměli být otroci. Ale tvrdá rána mě vrátila zpět do reality a já radši honem poslechl. Vevnitř mě to však vřelo. Ještě nedávno jsem byl skirl na jedné z nejslavnějších lodí se skvělou posádkou a teď mám být otrok- někdo, u koho si všichni myslí, že jsou něco víc.

Pak jsem však vzhlédl a spatřil Vikin pevný pohled. Nejspíš uhodla, na co myslím a teď mi sdělovala jediné: Hlavu vzhůru. Nic ještě není ztraceno. To co jsi byl, uvnitř stále jsi. Nyní však hrej něco jiného, ale pamatuj na to po celou dobu.

Nepatrně jsem kývl hlavou. Vik zavřela oči na potvrzení a pak je zase otevřela a stejně se za chůze podívala i na Willa.

Vystoupili jsme na břeh. Nyní nás spoutali okovy a dál nás hnali jako dobytek.

***
Náš cíl byl očividně již před námi, neboť po projití snad celého města všemožnými uličkami a ulicemi jsme dospěli k osamocené budově.

Tak toto bude naše dočasné vězení? Prolétlo mi hlavou.

Hned jsem ji ale svěsil. Ne jednou jsem byl svědkem nebo na vlastní kůži zkusil, co se stane, pokud neuposlechnete.

Byli jsme ale vyčerpaní a tak v nás byla i trochu radost z dosažení tohoto cíle. Ale ta netrvala dost dlouho.

***
Mým tělem prostoupila náhlá bolest, jak dopadlo na kamennou podlahu.
Stejně jako ostatní jsem se ocitl v temném vězení.

Pět vězňů šoupli do jedné větší a mě, Willa, Vik a toho chlapce do menší.

Páni, to je ale luxus. Pomyslel jsem si se značnou dávkou ironie.

Kromě světla pochodní zda panovala naprostá tma. Stěny byly kamenné a holé. Mříže, dělící nás nyní od svobody, tlusté a s kovovými dveřmi uprostřed. Místnosti malé, vlhké a s malými hromádkami slámy. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že tyto okovy, kterými jsme byli nyní připoutáni ke stěně, jsou větší a pevnější. Z těchto se hned tak nedostaneme.

Otrokáři odešli a na nás padla úplná tma.

Když dozněly kroky v dálce naklonila se k nám Vik. ,,Mám plán, který by mohl vyjít," špitla.

Tímto nám dala novou naději, jenž vzplanula jako světlo svíčky. O toto naději však bylo třeba pečovat, neboť pak už by jsme ji znovu nezapálili.