Spoutáni okovy - Horác x Will || Stig x Hal

23. Na pokraji sil

Hal

Tma.

To jediné poslední dobou vidím.

Dnes pro nás ještě nepřišli.

Zvláštní.

Brzy ale přijde další horor.

Jak dlouho tu jsme?

Dny?

Týdny?

Ztrácím přehled.

Je mi zima.

Mám hlad a žízeň.

Prosím.

Někdo.

Kdokoliv.

Dlouho už to nezvládnu.

Záda mám jako v ohni.

Každý kousek těla mě bolí.

A ta tma a beznaděj jako by mě požíraly zaživa.

To byly něčí kroky?

Tentokrát ale byly zvenčí...

To se mi nejspíš jen zdálo...

Pomalu ztrácím naději.

Doba, kdy jsme za námi viděli Volavku už je dávno pryč.

No tak.

Kdokoli.

Nahoře se něco děje.

To nemůže znamenat nic dobrého.

Snažím se vybavit si tváře ostatních.

Thorn.

Postoupili nějak s tréninkem?

Lydie.

Kolik jim toho mezitím ulovila?

Stefan.

Bavil zatím ostatní napodobováním cizích hlasů?

Jesper.

Co všechno už provedl?

Dvojčata.

O čem se zrovna hádají?

Ingvar.

Kolikrát ten chudák spadl kvůli zraku?

Edvin.

Co vařil naposled?

A Stig.

Jak se má? Co dělá? Je v pořádku? A proč mi tak moc chybí? Měli by mi všichni chybět stejně...

Trhaně se nadechnu.

Nejspíš mám něco se žebry.

Každý nádech mě bolí.

Včera se mnou ne zrovna jemně doslova flákli o stěnu mého vězení.

Co se to tam nahoře děje?

Slyším kroky na schodišti.

Ale ne.

Už ne.

To stačí.

Už nemůžu.

Prostě ne...

Dveře se otevřely a dovnitř padlo světlo.

Skoro mě oslepilo.

Odemkly se dveře naší cely.

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.

Prosím ne.

Někdo vstoupil.

A je to tu zas.

Zarachotily řetězy.

To nejspíš chudák Will jde první.

Náhle se ozvou něčí hlasy nebo jen jeden.

Nevím.

Pořádně neslyším.

Jsem napokraji vědomí.

Celá se zase zavře, pak i dveře a vše zase potemní.

Někdo mi třese ramenem.

Bolí to.

Pokusím se víc otevřít oči.

Ne že by to moc pomohlo.

Pro celou místnost je jen jedno větší okno na konci chodby a každá cela má jen jedno malinké, kterým se sem dostává aspoň vzduch.

I tak však spatřím někoho nového.

,,Vydrž. Pomoc je blízko," řekne a já cítím jak mě naplňuje naděje.

Možná lže.

Možná ne.

Nechci ale umřít bez naděje.

Takže mu budu věřit.

Nepatrně kývnu a opět zavřu oči.

Tentokrát s jistotou vím, že brzy ztratím vědomí.

Jsem moc vyčerpaný.

Prosím, pospěšte si.

Dlouho už nevydržím...