Spoutáni okovy - Horác x Will || Stig x Hal

24. Divadlo

Vik

Tak a je to tady.

Ta cesta sem mě stála dost nervů kvůli Jesovi, který se neustále ptal, kdy už tam budeme. Chvíli jsem byla v pokušení dát mu roubík, ale pak mě napadlo, že se zkusím domluvit se Stefanem, ať si ho potom utiší...

Ale teď zpátky k věci.

Už stojíme před dveřmi. Všichni jsme se na sebe mlčky podívali a kývli. Hluboký nádech a výdech a zabouchala jsem na dveře pomocí klepadla.

Chvíli nic, a pak někdo opatrně pootevřel dveře jen na škvíru.

Ano, velmi moudré. Kdybych chtěla, tak ho zabiju i přes tu malou mezeru... A upřímně bych to udělala ráda.

,,Kdo jste?!" obořil se na nás dotyčný.

,,Jsem posel z Nihon-džinu a toto je můj doprovod. Vedeme k vám otroka na prodej," podařilo se mi říct s nihon-džinským přízvukem.

,,A proč bychom o něj měli mít zájem?"

Super, je to přesně tak, jak jsem myslela.

,,Vyzvídal v císařském paláci a bylo mi řečeno, že se ho mám zbavit. Zaslechla jsem však, že se o podobné dokážete postarat."

,,Oh, ano. Jistě. Pojďte dál. Omluvte, prosím, mou nezdvořilost. Máme toho nyní poměrně dost a musíme se mít na pozoru."

,,Zajisté."

Na pozoru byste tedy rozhodně být měli, ale pokud nebudete, tak díky, protože nám ulehčíte práci.

,,Speciální dodávka nebo klasická?" zeptal se náhle a já v duchu zaklela.

Na tolik otázek jsem byla připravená, ale u tohohle netuším.

,,Je opravdu cenný. Hádejte," udržela jsem kamennou tvář a zkusila lehkou ironii, která byla v tu chvíli pochopitelná.

,,Aha, pardon."

V životě bych nečekala, že tohle divadlo bude tak náročné. Kdybych aspoň nemusela celou dobu mluvit já...

Ale jediný, kdo by to ještě zvládl, je Edvin a nechci to na něm nechat. V Nihon-džinu ani nebyl a pro mě je tamní jazyk skoro mateřština.

Teď však upřímně doufám, že se ostatní opravdu rozhlíží. Pokud máme to divadlo hrát věrohodně, tak já si můžu dovolit jen nenápadné pohledy.

Šli jsme přes místnost, dvůr a pak nějakou chodbou až k velkým dveřím.

Náš průvodce začal klepat v různých intervalech.

,,Zvláštní způsob klepání," poznamenala jsem.

,,Heslo v morseovce. Měníme ho maximálně jednou týdně. Děláme vše pro bezpečnost."

Kývla jsem a myslela jsem si o tom svoje. Ta morseovka je průhledná. Bylo by bezpečnější jiné řešení.

Ozvalo se ,,Dále!" a dveře se s lehkým zavrzáním otevřely.

Tudy tedy cesta nevede. Budeme potřebovat co nejméně hluku.

,,Tak co to tu máme?" ozval se další hlas.

U stěny vpravo byl psací stůl a za ním seděl majitel hlasu.

,,Vedu je k veliteli. Mají otroka na prodej a bude u něj potřeba větší domluva."

,,Oh, speciální dodávka? Dobře. Pokračujte."

Dva strážní (nebo co to mělo být. Ale dlouho si zírali do očí. Tyhle dva asi ušetřím.) otevřeli větší dveře a naproti nim byl ještě větší stůl a za ním nepochybně velitel tohoto objektu.