Nepřišlo to ze dne na den, čekali jsme na sebe roky. Známe se tak dlouho, ale vlastně jen chvíli. Stále si v hlavě přehrávám náš příběh. Co kdyby jsme se před dvěmi lety nepohádali? Bylo by to teď jinak? Možná to naše setkání proběhlo moc brzy a proto se to všechno stalo. Nepřijde mi to jako nějaká náhoda, ale možná osud..? Nevím. Stále mi to přijde až moc kouzelně zvláštní. Teď mi to do sebe vše zapadá jako puzzle.
Stačilo by, kdyby jeden z nás zůstal v minulém vztahu a my dva by jsme spolu teď nebyli. Co kdyby se on se mnou v tu dobu nerozešel? A nebo ty by jsi zůstal ve vztahu s ní? Má to spolu nějakou spojitost a nebo je to jen náhoda?
Upřímně, teď mi to trápení za to stálo. Přišel jsi ty a já už neměla důvod na něj ani pomyslet. Nikdy jsem nemohla být šťastnější. On mi sice ukázal to, co jsem vždy chtěla a potřebovala. Adrenalin z rychlé jízdy. Ale ty jsi mi dal něco mnohem důležitějšího. Něco, co on mi nikdy dát nemohl. Lásku, respekt, radost, štěstí. A proto si každým dnem více uvědomuji to, jak moc velké štěstí mám, že mi život dal tebe. Ty jsi mi dal to, co jsem potřebovala. Adrenalin můžu zažít i bez něj, ale lásku, kterou mi dáváš ty, s nikým jiným zažít nemůžu. Jsi pro mě tak moc důležitý. Děkuji za tebe. Lásko miluji tě, protože jsi světlo, které ozářilo můj život, jako hvězda na noční obloze. Vím, že spolu zvládneme všechno, i když to někdy půjde těžce. Jednou, když jsem se bála jsi mi řekl větu, která mě uklidnila. "Spolu zvládneme všechno." Od té doby tomu věřím. Společně zvládneme i to nejhorší.
Miluju tě a nikdy nepřestanu.
