Pár vteřin

1

Byly jsme kousek u pole, na starém skoro starodávném hřišti s několika chudými houpačky. Má sestra Isa mě houpala. Hvězdy lítaly stejně rychle jako já. Byl to úžasný pocit plný svobody a najednou a po dlouhé době všechny problémy zmizely v temné noci. „Kuro, teď ty mě!“ řekne nadšeně má sestra Isa.

Když jsme se vracely k místu, které nazýváme domovem, všimla jsem si zajímavé věci. Jak moc o nás řeknou pouhé kroky. Mé byly pomalé, opatrné a tiché. Zato mé sestry byly hlučné, zbrklé a riskantní. Jako bych jí nic nenaučila za ty roky. Chodila jsem ven často, hlavně s Isou, vlastně bych řekla, že můj domov je spíš ulice.

Už dávno jsem pochopila, že nic není zadarmo a všechno má svou cenu. Vždy by mělo být něco za něco, ale v dnešní době už to tak moc nefunguje

Můj život se změnil, obrátil naruby v jeden jediný den, ale to se tak už stává. Přijde mi to tak dávno. Skoro si už ani nepamatuji, jak vypadal. To, co není důležité, člověk zapomene rychle. Můj otec byl sobec, opustil nás a šel hledat lepší život. Sám. Navíc odešel v tu nejhorší chvíli, protože matku zrovna propustili z práce a mi najednou neměly žádné peníze. O práci je nouze, spousta lidí ji nemá. Už když jsme měly platy dva, tak to bylo těžké, ale teď… Asi bych řekla, že bohatý bohatnout a chudí jsou stále chudší. Bolelo mě to, když odešel. Bolelo mě to za matku, která našeho otce milovala a byla na něm závislá ve všech směrech. Vidím na ni každý den, že ho postrádá, od té doby má tak nějak jiné oči. Plné nevyrovnanosti a nestálosti. Na to ale já ani má sestra nemáme čas. Někoho postrádat.

 Hned jak jsme přišli do našeho domu, což je taková malá obdélníková místnost, kde jsou 3 postele a malinký stůl, na zemi sláma a slepičí trus, zamířili jsme hned za matkou, které nebylo dobře, když jsme odcházely. Nelíbilo se mi od ní odejít, ale musely jsme na chvíli vypadnout a prohledat ulice, jestli nenajdeme jídlo, nebo nějakou užitečnou věc. To se z nás stalo poté, co táta odešel. Žebráci, zloději, hledači.  Lidi z hlavního města Acaruna, kde žije i královská rodina, nebo spíš královna a její syn, jejichž jména jsem taky kdysi znala, nám říkají Špinovci, my si ale říkáme Špioni. To slovo, je právě synonymem pro chudé lidi, co žijí z toho, co najdou, ukradnou nebo vyžebrají.

„Ahoj mami,“ řekly jsme téměř nastejno s Isou. . Naše hlasy se staly jedním a vytvářely jeden jedinečný. Spala. Vypadala tak křehce a já začala mít o ní velký strach. Když onemocní někdo vám hodně blízký a nemáte peníze, dopadá to tragicky. Sáhla jsem jí na čelo a bylo rozpálené. Namočila jsem látku, co jsem našla, do studené vody a dala jí obklad na čelo. Nebyly jsme si tak blízký jako normální rodiny, přesto bychom pro sebe udělaly cokoli. Vůči rodině jsme loajální. Matka vždy říkala, že si nemůžeme být moc blízko, protože pak se z toho stane naše slabost a ona potřebovala vědět, že když se jedné z nás něco stane ta druhá jen zesílí. Nepotopí se ze ztráty. Všechny bychom samostatně přežily, ale pouze hvězdy ví jak dlouho.

Lehly jsme si do našich nepohodlných postelích, vycpané slámou a každá přemýšlela ve svých myšlenkách. Ise je 8, mně 15. Nás život je krutý, ale my žijeme den za dnem. Doufáme, že se dočkáme lepšího zítřka a v mé hlavě už se rýsoval plán jak pomoc matce. „Vyprávěj mi příběh Kuro, ten co nám vypráví matka už od miminek. Ten o hvězdách.“ Její hlásek byl v tom tichu neskutečně hlasitý a narušila mi mé úvahy. Podepřela jsem si rukou hlavu, abych na ní pořádně viděla. Věděla jsem jaký příběh myslí.  Matka věří a všichni ostatní, že hvězdy jsou to nejmocnější na tomhle světě.