Pár vteřin

6

Běžíme, co nejdál od paláce a zastavíme se až několik metrů od brány. „Vyrazíme ráno. Kdybychom šli večer těmi nejchudšími vesnicemi, určitě by nás okradly, nebo nám nějak ublížily…“

 „Dobře. Opravdu jsme to dokázaly, že?“ „Ještě není konec, ale vlastně i ano. Dokázaly.“ Lehly jsme si ke zdi a já Ise začala vyprávět pohádky, aby už usnula. Byl to dlouhý a náročný den. Před námi byly rodinné domečky a z nich na nás koukaly děti. Některé si všimly, že vyprávím a otevřely svá okna a začaly také poslouchat. Rozhodla jsem se vyprávět něco jiného než normálně, něco trochu víc nereálného a zajímavějšího. Ať je to pro všechny děti, které z lásky k vyprávění otevřely svá okna a poslouchaly noc, jak jim šeptá příběh, respektive jak já vyprávím do noci příběh. „Žila byla kdysi jedna princezna, co uměla mluvit s hvězdami. Jednoho krásného večera se potají vytratila ven a vylezla na největší kopec v království.“ Vyprávěla jsem, jak se najednou objevil obrovský rudý drak a unesl jí do své země. Princezna byla ztracená, ale ne úplně. Každá hvězda s její předností jí dala kouzla k tomu, aby draka porazila. A nakonec po dlouholeté válce to princezna dokázala a nad drakem zvítězila. Když dorazila zpět do její země a svého království, rodiče na obdiv jí nechali korunu a vládla lidem šťastně až do smrti. Poté co jsem příběh dovyprávěla všechny děti byly nadšené a v jejích očích byla vidět fantazie a příběh, pro který jsem jim dala předlohu. Pak jsme všichni zamhouřili oči a snažili se spát.

Ráno mě probudil hlad, ale měla jsem úsměv na tváři. Máme léky! Teď už jen rychle domů za naší matkou. Vzbudila jsem Isu, která byla rozvalená na trávě. Neměly jsme problém si ustlat kdekoli, byly jsme zvyklé na tvrdou zem, a pak bolavá a ztuhlá záda. „Dobré ráno, neuvěříš, o čem se mi zdálo!“ řekne nadšeně Isa. I ona se probudila s úsměvem. „Tak to mi musíš vyprávět, ale až na cestě. Matka čeká!“ řeknu jí a vyjdeme k bráně.

 „No takže byla jsem na velkém podiu a lidé na mě koukali, jak tančím na takových záclonách připevněných do stropu. Připadala jsem si jako bych lítala.“ „Ticho!“ přeruším jí, když si všimnu nějak moc Strážců u brány včetně těch s kterými jsme už měly čest. Ten, co mi ukradl léky a ten od kterého jsem si je pak vzala zpět. Tohle nepůjde. Proto za mnou neběželi, jsme tu v pasti a cesta vede jen přes ně. Strážce, který mě chytl a vzal mi léky si sundal bílou čepici, jeho vlasy měli neuvěřitelně zlatou barvu a na dálku mu šly vidět tmavé oči. Něčemu se zasmál, a pak se otočil přímo mým směrem. Jeden kratičký pohled jsem mu dala, a pak jsme zmizely. „To je špatné. Co budeme dělat?“ zeptala se Isa.

Do očích se mi nahrnuly slzy. Sakra, zase se něco zkazilo. Vždycky to vypadá tak nadějně jako by jste konečně uviděli záchranný člun, jenže pak přijde vlna, kterou vy očekáváte, ale ne v tu chvíli, a úplně vás smete. „Kuro?“ „Já, já nevím!“ vybuchnu. Zhroutím se na zem a snažím se přemýšlet. Isa mě hladí na zádech v uklidňujících kruzích. „Jedině to podplavat… Ale tam jsou mříže, protáhla by ses tam možná jen ty a navíc ty léky by se rozmočily…“ „Musíme to zkusit,“ zavelela a pomohla mi vstát. Šly jsme najít jakoukoli řeku, která sem teče. Jak jsem říkala, je to obrovská kamenná zeď, která Acarunu chrání před hrozbami z venku. Ale není úplná, jsou tu větší díry, kterými proudí řeky a tam mříže. Našly jsme díru, kde voda stála, takže tam nebyl proud a podplavalo by se to lépe. Isa vlezla do vody a podle jejího výrazu šlo vidět, že je hodně studená. „Zkus se potopit a podívat se, jestli jsou mříže i hlouběji.“ Na nic nečekala a ihned se potopila. Sáhla jsem na vodu, ano opravdu byla hodně ledová. Po chviličce se Isa vrátila. „Je to strašně hluboké a více dole je už tma… Ale čím jsem hlouběji tím se mříže zvětšují, proplavu tím, ale ty asi ne.“ „Budeš mít dost vzduchu, abys vyplavala na hladinu?“ zeptám se. „Ano, jenže co ty a léky?“  „Já se odtud nějak dostanu, jen asi déle, důležité je, aby ses v pořádku dostala za zeď… Léky ti podám suchem jen přes mříž.“ Začala kroutit hlavou. „Ne já tě neopustím.“ „Když jednu ztratíte, nesmíte se potopit. To nám říkávala neustále matka.  Ale ty se právě musíš potopit a odnést jí léky.“ Nedokázala se mi podívat do očí. „Slibuju, že se dostanu pryč… Něco vymyslím. To já vždy a ty to víš. Podívej si na mě,“ vyzvu jí. Přikývne a pevně mě obejme. „Cestu domů najdeš, ptej se lidí a nezastavuj se. Jdi zkratkou a najdi si na obranu klacek v lese. Dala bych ti svůj dýku, ale ty s ním neumíš. Běž rychle, jde o čas.“ Ucítila jsem na krku její slzy. „Musíš mi i ty něco slíbit. Kdybych se nevrátila… Nesmíš se sem vrátit. Nikdy. Dej mi měsíc, a pak už…“ nechám vyznít větu do ztracena. „Nechtěj, abych ti toto slíbila.“ „Slib mi to.“