Pár vteřin

17

„Chtěl bych jinou pravdu, protože tamtu jsem věděl,“ řekne mi a rovněž ze mě nespustí oči. Přestala jsem Isu hladit a sedla si naproti němu. „Jakou?“ „Opravdu se mezi tebou a Arthurem nic nestalo?"

Zajímalo mě, jestli si taky myslí, že to Arthur je ta černá krysa paláce a přemýšlela jsem, jestli kvůli tomu se s královnou nepohádali.  Bylo mezi nimi cítit takové dusno. „Políbili jsme se,“ řeknu a hlasitě polknu. „Ale cítila jsem, že je to špatné... Teď toho lituji.“ Přikývne. Chtěla jsem se ho zeptat na ty jeho falešné a neupřímné pohledy, ale ještě nebyl správný čas. „To vyprávění příběhů je hezké, určitě se těšíš, až je budeš moc vyprávět vlastním dětem.“

 „Děti nechci, ne v téhle době. Nedala bych jim to, co bych si pro ně přála.“ „Zlepší se to, nebude to takové,“ řekne rozhodně. „Nejdřív chci pomoc matce vychovat Isu a pomoc lidem v chudších vesnicích s dětmi. Na své ještě vůbec nemyslím...“ Chápavě se na mě podívá. „Ty by jsi chtěl děti?“ „Možná někdy, ale taky o tom moc nepřemýšlím.“ Nemluvili jsme nad vážnými a důležitějšími věcmi a já za to byla moc vděčná.

„Pořád vidím, jak ten Strážce padal k zemi s bolestí ve tváři,“ přiznal mu. „Nemusíš se tím trápit, dostal, co si zasloužil... A teda upřímně tě fakt nikdy nechci naštvat,“ řekne a usměje se na mě. Teď jsem si už ani nebyla jistá, jaký ten úsměv byl. Falešný či upřímný? To byla ta správná otázka. Chtěla jsem se usmát taky, ale můj roztrhlý ret mi to nedovolil. Sykla jsem bolestí. „Ano, roztržený ret je nepříjemný, vím, že jsem vtipný, ale budeš tomu muset odolat.“

„Ha, opravdu vtipné.“ Podívám se z něho na Isu a starostlivě jí začnu pozorovat. Mateo mi důvěrně a ochranitelsky položí ruku na koleno. Dám svou ruku na jeho a dál se dívám na Isu. „Bojím se o ní tady, musí co nejrychleji zmizet.“

„Zítra odejde, dám jí sebou nějakého Strážce.“ „Promiň, ale to v žádném případě. Po tomhle zážitku k nim nemá důvěru a ani já.“ Druhou rukou mi pohladí paži. „Tak jí domů přivedu já. Budu její doprovod.“ Teď přesunu pohled na Matea. ,“Sice se mi ten nápad líbí, ale tebe tu nebudou postrádat? A co královna, asi se jí to nebude moc líbit...“

 „Ovšem že bude. Dám jí detailní hlášení, jak to mimo Acarunu vypadá. A tvou sestru si oblíbila, bude ráda, že na ní dohlédnu. Navíc chci poznat ženu, co vás vychovala a pro kterou jste tak riskovaly.“

Cítila jsem najednou takovou úzkost. Brnělo mi v prstech u nohou i na rukou a byla mi zima. „Můžu tě obejmout?“ zeptám se, protože u něj si nejsem jistá s ničím. Usměje se. „Vždy k službám,“ řekne a s úsměvem se přisune ke mně blíž.

„Za jeden den se toho může stát hodně.“ „To ano, ale ty i královna budete v bezpečí a slib mi, že celý den budete spolu.“ Do objetí mu přikývnu. Krouživými pohyby mi jezdil po zádech a já to samé dělala jemu. „Už asi půjdu. Uvidíme se ráno.“ Odtáhne se a naposledy mě pohladí po paži, jako bych ale jeho dotek pořad cítila. „Nabídla bych ti spát tu s námi, ale moc malá postel,“ řeknu a ledabyle pokrčím rameny.

„Ty se mi snad jen zdáš, tak mladá holka a zve mě k sobě do postele,“ řekne ze srandy. „A mně se zase asi zdáš ty, v té posteli bys jen ležel a smím ti připomenout, že by tam s námi byla i má sestra?“ „Doufám, že se ti zdát večer budu a ty zase mně,“ uzavře konverzaci.

Zamávám mu z postele a on odejde. Dlouho nemůžu usnout, protože jsem ještě pořad příliš rozrušená Mateovou návštěvou, ale jakmile se přitulím k Ise a začnu si představovat nějaký příběh, do pár minut usnu.

Snídaně proběhla v klidu, tělo mě už tak nebolelo a byla jsem psychicky připravená nechat odejít Isu s Mateem. Věřila jsem mu a modlila se, abych zase nenaletěla. „Víš Kuro, přemýšlela jsem, co jít kousek s nimi a zajít za tou tvou babičkou, kterou jsi chtěla navštívit.“

Zkousla jsem si ret a přikývla. „Povedu vašeho koně, bude to bezpečnější.“ „Tak tedy dobrá, Arthure pohlídáš to tady, než se vrátíme?“ obrátí se královna na svého zaraženého syna. Nápad, že s námi jako jediný nepůjde, ho moc nezaujal. „Ovšem.“ Pod stolem mi dá dlaň na stehno a krásně se na mě usměje. Úsměv mu se svým rtem opatrně oplatím.

Koně to byli mnohem větší, než jaké jsem v životě viděla. Královna na něj nasedla bez sebemenší námahy a já ho držela za ohlávku. Byl krásně černý a královna v rovněž černých šatech na něm vypadala, no jako pravá královna pekel.

Šel zní strach. Mateo s Isou šli před námi a má sestra si nesla domů obrovský batoh jídla. Dar od královny. Arthur se nepřišel rozloučit a já váhala, jestli nemám utéct se sestrou od nich pryč. Vrátit se domů a zapomenut na tohle všechno. Chtěla jsem jen obejmout matku a být v našem chudém domečku. Myslela jsem si, že až někdy odejdu z paláce, bude mi chybět ten luxus, horká voda, dostatek jídla, pohodlná poste, ale ve skutečnosti tohle byli věci, které byli naprosto nedůležité.

Hlavní pro mě bylo zdraví rodiny a to teď bylo obnoveno. Kéž bych v sobě našla sílu utéct, ale jako by mě v Acarune držely neviditelné ruce, které neustále šeptaly ještě ne. I hvězdy se mě tu snažily udržet, cítila jsem jejich energii a sílu i přes den. Pár vteřin uběhlo a mi odcházeli bezpečně hlavní a jedinou bránou z tohoto hektického města.

Stěny byly najednou pryč a já vzduch, který jsem zadržovala, vypustila ven. Spadla ze mě jakási tíha a já si zase připadala lehká. Opět jsem měla chuť vzít Isu za ruku a ztratit se v lese, v kterém právě jdeme. Ale ruce mě držely, i když jsem byla mimo hradby Acaruny. Po cestě si povídala jen Isa a královna, já a Mateo jsme měli oči připravené spatřit jakoukoli hrozbu.

Zajímalo mě, jak bude reagovat na vesnici, do které jdeme, nebyla nějak moc chudá, ale i tak to naproti Acaruny bude šok. V rukávu svého starého trička jsem měla dýku a pevně jí svírala. I když jsem si právě teď připadala nejvíce v bezpečí, přes to jsem ve vzduchu cítila něco špatného a přibližovalo se to rychleji a rychleji.

Byli jsme před baráčkem Iriny a já to cosi tady ve vzduchu ucítila nejvíc, naskočila mi husí kůže a měla jsem sucho v puse. Něco tu bylo špatně. Vběhla jsem vyděšeně do jejího baráčku a hledala její postavu. Do očích se mi nahrnuly slzy, když jsem jí uviděla ležet v posteli. Byla bledá a hrudník se jí nehýbal. Stála jsem tam u ní úplně v šoku, její obličej byl naprosto uvolněný a propadlý. Točila se mi hlava a spadla jsem vedle její postele.

Vzala jsem jí za ruku, byla tak chladná, život z ní vyprchal. Tekly mi slzy a viděla jsem rozmazaně. Dýchala jsem zrychleně a hlasitě brečela, neměla ještě odejít. Ostatní stáli za mnou a tiše sledovali, neviděla jsem na ně, ale cítila jejich přítomnost, stejně silně jako smrt po cestě a na tomhle místě.

Ucítila jsem malou ruku, jak mě pohladí po rameně. „Iso vezmi Matea a odejděte domů.“ „Kuro…“ „Hned!“ řeku a utnu naší konverzaci. Po chvíli odešli a ke mně přišla královna. Zajímalo mě, jestli cítí tu smrt taky, nebo jí Mateo řekl, co vidíme. Spíš to podle mých nářků poznala sama. „Chtěla mě naučit plést. Dala nám náramky zadarmo a ochutnat jablka. Dala nám radu a přála nám štěstí. Dala nám toho tolik a my jí nic, byla sama, když jsme odjeli a sama taky umřela.“ Králova mě pohladí po hlavě. Vzpomněla jsem si na vše, co nám řekla. Slova plavala po celé místnosti a všechny věty hlasitě narážely do jiných.

Jedna věta, ale přehlušovala ostatní. „Hvězdy ho uvítaly mezi sebou.“ Mluvila o svém manželovi a já věřila a věděla, že jí tam taky uvítaly a je tam s ním šťastná. „Moc mě to mrzí, Kuro.“ „Pošlu sem nějakého Strážce. Chtěla bys její hrob mít tady, kde zemřela?“ zeptá se opatrně. „Musíme najít jejího manžela, chtěla by být u něj.“ A tak jsme hledaly a našly. Až přijedeme zpět do Acaruny pošle sem Strážce, aby jí pohřbily.

Už jsem nebrečela, spíš si to pořádně začalo uvědomovat. Měla jsem pocit, že nedokážu udělat ani jeden krok, ale královna mě vzala za ruku a pomohla mi odejít z toho domu. Byla jsem zmatená a nevěděla, jak se mám teď chovat. „Měla jsi pravdu, cítím, že je tu něco špatně. Neslyším tu dětský smích, lidi jak se baví o nových věcích. Je tu jen ticho a jde tu cítit strach a bezmoc.“

„A taky smrt,“ řeknu jí. Chodili jsme po vesnici a já královně podrobně popisovala všechny maličkosti. Nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám, slova mi z úst šla i bez mé námahy. Sledovala jsem okolí, ale zároveň jsem viděla nic. Možná jsme i mluvily s nějakými lidmi, možná po nás zvědavě koukali, ale to já neviděla.