Pár vteřin

16

Byla jsem opět u doktora, který mě vyšetřoval. Ise nic není, a tak jí Mateo zavedl na můj pokoj se sáčkem ledu na tvář, kterou měla trošičku opuchlou. Já měla spoustu modřin všude po těle a škrábanců, ale taky to nebylo nic vážného jen jsem nebyla ve stavu, kdy bych zvládla moc chodit.

Doktor byl dost překvapen, když mě zase uviděl a ještě v takovém stavu. Prohmatával mi břicho a mně bylo extrémně trapně, když zrovna v tu chvíli se dveře otevřeli a v nich byl Mateo. Ale ten nevypadal nějak moc v rozpacích, spíš pořád smutně. Šaty jsem si shrnula dolu a byla celá červená.

„Je v pořádku, jen spousta ošklivých modřin a povrchových ranek, za pár dní už bude moc zase běhat.“ Usmála jsem se vděčně na doktora a poděkovala. Mateo mi pomohl opět chodit, připadala jsem si hloupě.

„Děkujeme za pomoc,“ řeknu přímně. „To nic, měl jsem tam být dřív.“ „Ne, byl jsi tam ve správnou chvíli.“ „Mělo to nějaký důvod, proč jsi měla na snídani oblečení Arthura?“ „Nic se nestalo, jestli se ptáš na tohle.“ Vlastě stalo, políbili jsme se a já z toho pořád měla tak špatný pocit, ale to jsem mu říkat nechtěla.

„Proč jsi Arthurovi neřekl o těch penězích? A dneska mezi tebou a královnou bylo docela dusno. Stalo se něco?“  „Já se ale Arthura zeptal na ty peníze, ten den, kdy jsi přišla do paláce. A to s matkou, no myslím, že o tom si s tebou promluvím jindy a jinde.“

Byla jsem zase tak zmatená, Arthur říkal, že se ho na peníze Mateo neptal, komu mám teda věřit? „Něco za něco. Ptej se na otázku,“ vyzvu ho, protože na něm jde vidět hrozná zvědavost. „Co se ti stalo, když jsi utekla ze snídaně?“ „Zeptej se Vaseleny, ta toho byla jednou svědkem,“ odseknu mu. „S tou se nebaví.“

„Zajímavé, protože já jsem vás viděla spolu o něčem mluvit. Vypadalo to docela důvěrně.“ Pořád myslím na ten její úsměv, která měla, když od ní odešel. „Mluvil jsem s ní o Arthurovi, myslím, že spolu něco mají,“ zašeptá. „ Proto jsem se ptal na to oblečení, nechci, aby ti ublížil.“ Hlava se mi točila, protože byla přeplněná informacemi, který jsem nedokázala zpracovat.

Že bych se tak moc spletla? Že by to byl opravdu Arthur, kdo krade peníze a oslepil svou vlastní matku?  A Vaselana mu pomáhá. Ten špatný pocit z polibku jsem najednou chápala.  „Chápu, proč si myslíš, že to já za všechno můžu. Myslíš si, že na svého bratra žárlím kvůli tomu, že je princ a já ne, ale to spíš on závidí mně, a to můj vztah s matkou.“

Ano myslela jsem si to, a taky proto, že je tak těžké se v něm vyznat a pochopit, proč jeho úsměv nikdy není upřímný. „Něco za něco. Měla jsem něco jako klaustrofobický záchvat. Nějak se to tady zhoršilo, už jsem to měla třikrát…“ S mírným úsměvem se na mě podívá a chytne mě pevněji. Cestou jsem přemýšlela, jestli to fakt už chápu správně a zase se nenechala oblbnout, ale cítila jsem, že tohle je pravda. Teď už jen jak jí dokázat. 

Mateo odešel, hned jakmile Ise zajistil jídlo a taky nějaké šaty, které má sestra tak obdivovala. Pak když jsme byly samy, jsme si daly společnou horkou koupel a povídaly si. Celé tělo a hlavně odřeniny mě hrozně ve vodě pálily.  Isa byla nadšená z teplé vody a neustále měla úsměv na tváři. „Musím ti představit královnu, mám pro ní slabost.“

„Kvůli tomu, že je slepá?“ „Ne, protože je to pravdu dobrý člověk.“ „A Mateo a Arthur jsou dobří lidé, nebo ne?“ „Na to ti teď nedokážu odpovědět… Ale to, co se tu děje není moc dobré a ani pro tebe bezpečné. Zítra odejdeš.“

„Nechci tě opustit, ne když jsme zase spolu.“ „Jenže spolu jsme právě nejranitelnější. Musíš někam mimo hradby Acaruny.“ „Fajn, zítra odejdu, stejně musím dohlédnout na matku.“ „Ano, to musíš,“ řeknu s úsměvem. Když vylezeme z koupelny, na mé posteli už leží šaty pro Isu, celá se úplně rozzářila.